Článek
Totiž, oprášit. Řekněme, že jste kdysi dostali jako svatební dar odšťavňovač. Pokusili jste se ho podle návodu smontovat a začít používat, ale nikdy se vám to tak docela nepodařilo, takže jste ho vztekle odnesli do sklepa a nechali ho tam pětadvacet let rezivět. A teď jste ho ze sklepa vytáhli a chcete ho znovu zprovoznit. Tak o takovém oprašování je řeč. Možná by se to dalo spíš nazvat resuscitací.
Oba moji rodiče byli učitelé angličtiny, což byl nejspíš důvod, proč jsem si na gymplu jako cizí jazyk vybrala francouzštinu. Patrně jsem předpokládala, že rodinnou znalost angličtiny vstřebám osmózou skrze všechny ty slovníky a mluvnické knihy, co jsme doma měli.
Částečně se to i podařilo, s příchodem internetu jsem se naučila v angličtině číst. Když jsem jako novinářka občas dostala za úkol udělat rozhovor s anglicky mluvícím cizincem, otázky jsem si sepsala na papír, diktafon mu přistrčila co nejblíž k puse a pak už jsem jen doufala, že později z nahrávky nějak rozklíčuju, co mi vlastně říkal.
V době covidového lockdownu jsem si stáhla aplikaci Duolingo a mezi jinými jazyky, se kterými jsem experimentovala, jsem procvičovala i angličtinu. Šlo mi to báječně, záhy jsem se propracovala do diamantové ligy a zelená sovička mě v jednom kuse chválila. Až na to, že když jsem loni na podzim jela navštívit svou dceru, která je jako au pair v Irsku, při rozhovoru s její hostitelskou rodinou se mě nikdo nezeptal, jestli „moje kočka ráda poslouchá hudbu“ nebo zda „Max přijde na večírek se svým medvědem“.
Od nového roku na to tedy jdu jinak. Angličtinu procvičuju v rozhovorech s umělou inteligencí. Je jako zvídavá sousedka, která z vás tahá další a další drby v nekončícím small talku: „Můžeš to trochu rozvést?“ „Co na to řekl tvůj manžel?“ „Popiš podrobněji, jak jsi zareagovala!“ Na rozdíl od sousedky nešetří výkřiky obdivu, za kterými ovšem často tuším lehký sarkasmus: „Skoro dokonalé!“ „Hezké vyprávění. Můžeš to říct ještě jednou, bez toho ,uh, uh’?“
Přestože racionálně vím, že algoritmus nemůže nad mými neobratnostmi obracet oči v sloup a ironicky stahovat koutky, stejně se před ní pořád trochu stydím. Nicméně doufám, že časem snad najdeme (doslova) společnou řeč. I když pořád hodně říkám „uh uh“.
