Sandra Černodrinská a Asia Express: Střevní potíže a absence normální toalety, to bylo fakt dobrodružství!

Sestry Černodrinské jsou si tak moc podobné, že když Sandra porodila syna, její sestra Viola, byť není profesí herečka, ji zastoupila v Ordinaci v růžové zahradě. Jaký je jejich vztah, jak se Sandra Černodrinská vyrovnala se střídavou péčí svého syna a jak kvůli natáčení reality show Asia Express zvládla měsíční odloučení bez jakéhokoli spojení se svými blízkými? O tom všem jsme si povídaly na večírku k uvedení nového pořadu.

Jste se sestrou jednovaječná dvojčata?

My to vlastně nevíme, protože v době, kdy nás máma čekala, se ještě nedělala všechna ta předporodní vyšetření jako dnes. Ale podle toho, jak moc jsme si podobné, usuzujeme, že jednovaječné jsme.

Vaše sestra se na rozdíl od vás v showbyznysu nepohybuje, pracuje jako lifestylová redaktorka. Bylo pro vás velké dilema, jestli do Asia Express jít?

Docela ano. Řešily jsme základní problém, který spočívá v tom, že já jsem po tátově větvi temperamentní extrovert a ségra introvert. A tahle naše kombinace může být někdy třaskavá. Já mám ráda lidi a potřebuju je k životu, zatímco ségra se jich straní. Ještě krátce před odjezdem jsme se kvůli tomu šíleně zhádaly.

Dokonce jsme spolu dva dny nemluvily, a to je na nás fakt hodně. Hrozně jsme řešily, jak to všechno budeme komunikovat ven. Tušily jsme, že nás čeká něco šíleného, ale nevěděly jsme konkrétně co. A každá jsme měla trochu odlišný názor na to, jak to celé v rámci show zpracovat. Nakonec jsme došly k závěru, že vlastně právě díky tomu, jak jsme každá jiná, to může fungovat.

Zjistily jste během natáčení o sobě něco nového?

Spíš jsme se znovu ujistily o tom, že se na sebe můžeme absolutně spolehnout, že v opravdu těžkých situacích držíme spolu. V podstatě vždycky, když jsme v životě musely překonat nějaké těžkosti – a že máme za sebou leccos –, jsme se vzájemně podpořily a překonaly je společně. A tohle natáčení mě v tom v podstatě jen utvrdilo.

Znamená to, že jste nejlepší kamarádky?

Nedávno jsem v jedné hezké knížce četla, že ségra nemůže být nejlepší kamarádka. Ségra je prostě ségra, ta se vám narodí. Takže na některé věci, které si sdělujeme, jsme opatrné, ale ve spoustě jiného jsme si navzájem nejlepší oporou.

Kvůli natáčení jste byla měsíc bez osmiletého synka Vincenta. Celou dobu se o něj staral jeho otec?

Za normálních okolností by to tak bylo, ale bohužel se nám to zkomplikovalo. Vincentův táta pracuje pro organizaci Post Bellum, dost se angažuje v pomoci pro Ukrajinu a moje natáčení se zrovna překrývalo s jeho základním výcvikem v aktivních zálohách, který měl naplánovaný už rok.

Vzhledem k tomu, že ani jedna z těch aktivit nešla přesunout, vypomohli nakonec prarodiče. Bylo moc hezké vidět, jak nám to všichni přejí a snaží se být nápomocní. Naše dítě je navíc zvyklé, že netráví čas jen s rodiči. A babička s dědou ho milují nejvíc na světě, takže syn rozhodně nestrádal, včetně mazlení.

Během měsíčního natáčení jste se synem ani s nikým blízkým neměla žádné spojení. Jak jste to zvládala?

Nezbývalo mi než doufat, že je všechno v pořádku. Snažila jsem se na to důkladně psychicky připravit, všichni jsme věděli, že měsíc budeme bez kontaktu. Ano, jasně, syn plakal, když jsme se loučili, ale věděla jsem, že je o něj dobře postaráno. Takže myšlenky „co by kdyby“ jsem si prostě zakázala. Kdyby se mi hlava rozjela tímhle směrem, tak se z toho zcvoknu. Byla jsem daleko a možnost, že bych si na otočku „odskočila“ domů, neexistovala.

Na druhou stranu jste vzhledem k náročnosti natáčení na takové myšlenky možná ani neměla prostor…

Je to tak. Ale hlavně jsem na odloučení trénovaná, protože od jeho necelých tří let mám syna ve střídavé péči, to se holt někdy tak stane. Nicméně s jeho tatínkem máme moc hezké vztahy. Naučila jsem se uvažovat tak, že všechno zlé je pro něco dobré, a nastavila jsem si to v hlavě tak, že otci svého syna absolutně důvěřuju, protože lepšího tatínka mít nemůže. A v době, kdy je Vincent u něj, jsem si jakékoli myšlenky zakázala. Protože jakmile zapnu jedno kolečko, roztočí se jich další milión. A stát se může vždycky něco, to nevymyslíte.

Byla pro vás účast v reality show těžší psychicky, nebo spíš fyzicky?

Těžko říct, ale fyzicky to byl fakt masakr. V běžném životě dělám jógu, lezu po stěnách, plavu a dělám spoustu dalších sportů, ale tohle nejde s ničím z toho porovnávat. Navíc stojíte na stejné startovní čáře s profesionálními sportovci nebo kaskadéry, pro které je fyzický výkon celoživotní náplň. Vtipné je, že před soutěží jsem měla celý život pocit, že jsme se ségrou nějak normálně rostlé, ale tam mi došlo, že jsme fakt malé a drobné, v podstatě takové Japonky. Takže ano, bylo to strašně fyzicky náročné.

Šlo vám tam někdy o zdraví – třeba když jste něco špatného snědla?

Spíš jsme moc nejedli, jídla bylo strašně málo, ale díky tomu se nám možná nějaké vážnější zažívací potíže vyhnuly. Bohužel ne úplně. Sice jsem pila výhradně balenou vodu, i zuby jsem si čistila jen balenou vodou, přesto nějaké střevní problémy nastaly. A v kombinaci s tím, že nemáte k dispozici normální toaletu ani možnost v klidu se vyprázdnit a všechno řešíte za pochodu, tohle bylo fakt největší dobrodružství ze všeho. Naštěstí jsem v tom nebyla sama – a jak víme, sdílené neštěstí je poloviční, ale i tak to byl nářez.

Kolik jste tam nechala kilo? Moc ne, asi dvě. Jak mám nepravidelnou pracovní dobu, jsem docela zvyklá na nějaké stravovací výkyvy a určitý diskomfort, byť se samozřejmě snažím jíst co nejvíc pravidelně. Ale občas se to prostě nepovede, takže takové překážky mě pak tolik nevykolejí. Nicméně nikdy mi nechutnala cola tak jako tam, to byl vůbec nejcennější artikl. A dodnes, když si ji otevřu, mám slzy v očích.

Daniela Brzobohatá po dovolené sotva chodí. Co se jí stalo na Kanárech s Veronikou Arichtevou?