Očima padesátky: Etiketa líbání na tvář? Tam, odkud pocházím, se kamarádky zdravily halekáním „Čau!“

Když jsem jako osmnáctiletá náplava ze Sudet přišla do Prahy studovat vysokou, moje spolužačka Tereza, dcera významných pražských intelektuálů, mě jednou pozvala k nim domů. Vzpomínám si, jak mě uhranula jedna z jejich knihoven, postavená na míru kompletní odeonské edici Světová četba.

Ale ta návštěva pro mě byla pamětihodná ještě z jiného důvodu. Terezu přišly navštívit dvě stejně staré kamarádky, už od pohledu nezávislé umělkyně (což jsem odhadla z toho, že jedna měla pelerínu a druhá fialový baret). A na přivítanou se pozdravily polibky na tvář.

Bylo to poprvé, co jsem takový pozdrav viděla někde jinde než ve francouzském filmu. (Nepočítám samozřejmě polibky mezi Brežněvem a Husákem, které v době, o které mluvím, byly už naštěstí passé.) Přišlo mi to neuvěřitelně elegantní, světácké a okouzlující, ale zároveň jaksi afektované a zneklidňující; tam, odkud pocházím, se kamarádky zdravily halekáním „Čau!“ z bezpečné vzdálenosti.

Uběhlo pár let a polibky na tvář pronikly i do mojí sociální bubliny. Začaly mě tak zdravit nejen kamarádky, ale i úplně cizí ženy na pracovních schůzkách. Celé roky ve mně tyhle líbací tanečky vyvolávaly panickou strnulost, připadala jsem si neuvěřitelně neohrabaná, nikdy jsem nevěděla, zda má jít o skutečnou pusu na tvář, nebo jen symbolické přiblížení obličejů, aby nedošlo k porušení make-upu. Každý navíc vyznává jiný počet polibků: jeden, dva, nebo dokonce tři? A když se na tom intuitivně neshodnete, může docházet k trapným srážkám nosů.

Když už jsem konečně měla pocit, že jsem líbací etiketu jakžtakž zvládla, přišla pandemie covidu a líbací rituály vymizely. A když se začas zase vrátily, přišly s nimi zpátky i moje rozpaky.

Jenom s nejbližší kamarádkou, kterou znám od dětství, jsem se nikdy líbat nezačala. Potkáme-li se v početnější skupině, někdy uděláme ústupek líbací normě, aby to před okolím nevypadalo divně. Ale když se setkáme jen samy dvě, je to vždycky bez pus. Občas, když máme za sebou hodně dlouhý a vyčerpávající rozhovor, se na rozloučenou obejmeme, s přiznanou neohrabaností, protože v tom nemáme velkou praxi, ale je to objetí vycházející ze situace, nikoli součást rituálu.

A tohle nelíbání mi nakonec přijde jako projev největší intimity. Protože je známkou toho, že mě doopravdy dobře zná.

Znáte pravidla pozdravu? Jde o projev úcty a zdvořilost, nemumlejte a zdravte i nepřítele!