Článek
Naproti našemu domu je malé kadeřnictví, které zákazníky nejspíš zrovna neoplývá. Kadeřnice totiž tráví poměrně dost času tím, že postává na chodníku a kouří. Vídám ji tam, když vyhlédnu z okna přes svůj psací stůl nebo když vyrazím na tramvaj. Zatím jsem se ještě neodhodlala ji začít zdravit. Přestože ji vídám častěji než svoje přátele nebo kolegy, spadá do kategorie „cizí paní“.
Opačným případem je bezdomovec přebývající v parku, kam chodím venčit labradorku Matyldu. Začala jsem ho zdravit prakticky hned poprvé, kdy jsem ho zahlédla. Popravdě, neměla jsem na vybranou, protože Matylda se k němu vrhla a začala úřadovat v jeho tašce se zásobami. Během pár týdnů už jsem mu nosila kafe, knížky a vedla s ním filozofické rozhovory.
Do šedé zóny samozřejmě spadají lidé, které znám jenom z facebooku, a nejsem si jistá, zda nebudu vypadat dotěrně, když se k nim budu hlásit v reálném světě. A stejně tak i páníčci psů, které znám z parku: přestože za rozbřesku spolu klábosíme klidně i desítky minut, potkáme-li se ve městě bez psů, snadno se může stát, že se navzájem ani nepoznáme. Šedou zónou jsou i pokladní z našeho Alberta, když se potkáme mimo obchod (a já si nejsem jistá, jestli si mě pamatují), recepční mimo recepci, lidi, které znám z rodičáku, kurýři, když přivážejí balíček někomu jinému.
A pak jsou prostředí a situace, které pravidla zdravení převracejí naruby. Tak například, čím menší městečko či vesnice, tím větší je pravděpodobnost, že máte zdravit úplně každého. Na parkových cestičkách ve Stromovce se lidi nezdraví, ale opuštěná cestička v lese? To už je šedá zóna.
Pokud jde o schodiště našeho domu, držím se pravidla, že zdravím úplně každého, koho tam potkám, ale někteří cizinci, ubytovaní zde možná v rámci Airbnb, zřejmě vyznávají jiný kodex zdravení. Ve fitku nebo v parku při běhání se lidi nejen zdraví, ale navíc si často i automaticky tykají, což mě vždycky přivádí do rozpaků – platí pak tohle situační tykání, i když se potkáme někde jinde?
Vzhledem ke svému věku se posouvám (aniž bych si to moc užívala) do role osoby, která má být skoro vždycky pozdravena jako první, ale stejně se pořád držím pravidla, že když nevím, raději zdravím jako první. Přát někomu dobrý den je přece docela fajn.
