Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když jsme si před třemi lety přivedli domů labradorku Matyldu, představovala jsem si, že při venčení budu samotářsky bloumat po parkových cestičkách, čučet do nebe a dávat prostor svým myšlenkám.
Tak to úplně nedopadlo.
Za prvé proto, že Matylda mi to nedovolí. Sotva se na chvilku zahledím do nebe, zatáhne mě do křoví, a zatímco já se snažím vyprostit ze zajetí větviček pámelníku, šeříku nebo pustorylu, které mě šlehají do obličeje, ona v příšeří pod keřem vyhledává poklady v podobě tvrdého pečiva, jež sem nějaký dobrák nasypal „pro ptáčky“, papírů od svačiny, slupek od salámu nebo ještě voňavějších dobrot.
Pustím-li ji z vodítka a nepodaří se mi ji ihned zaujmout házením míčku, vydává se do parkové zahradní restaurace na průzkum mezi stoly nebo slídí okolo přetékajících košů po spadlých krabicích od pizzy. A když je hezky a na trávníku piknikují zamilované dvojice nebo se tam konají dětské oslavy, čeká nás slalom mezi dekami, ke kterým se Matylda vrhá ve snaze uzmout pytlík chipsů nebo vytáhnout z krabičky kus kuřecí tortilly.
No a za druhé, venčení se stalo společenským vrcholem mého dne. Při procházkách v parku jsem se prostřednictvím Matyldy (která na rozdíl ode mě opravdu není introvert) seznámila s desítkami lidí. Tak například je tu paní Piškotková, jejíž zvučný hlas dokáže Matylda identifikovat na půl kilometru, a řítí se k ní jako tryskáč, aby obdržela svou dávku piškotů.
Na svahu za plotem restaurace míval své sídlo Filozof, zarostlý sběratel nejrůznějších věcí, kterého Matylda poránu obvykle vzbudila, a on se mnou vedl rozhovory o výtvarném umění. Filozof letos z parku zmizel, zato jsme se spřátelily s panem J., který přespává v útulně zařízeném výklenku vedle sokolovny a stal se z něho čtenář mých knih.
Čtenářku jsem našla také v paní E., štíhlé osmdesátnici s kníračem v elegantní vestičce. Pak je tady H., krásný fousatý Islanďan, jehož pes bojového plemene se do Matyldy v dětství zamiloval, ale ona mu po čase přestala náklonnost oplácet. Na jiném svahu potkáváme I., mou někdejší kolegyni z práce, s její border kolií, a také pana K., jehož pes Emil si s Matyldou pravidelně vyměňuje míček.
Lidé z parku mě znají v pyžamu, pláštěnce a gumákách, se zabahněným míčkem nebo s pytlíkem na exkrementy v ruce. Matylda pomáhá překonávat hranice společenských bublin a vytahuje mě z mé vlastní bubliny. Přesněji řečeno, spíš mě z ní vleče na konci vodítka a zabydluje můj svět lidmi, které bych jinak nepotkala. Někdy ji za to v duchu proklínám, ale často – častěji, než bych čekala – mám z toho nečekanou radost.
