Článek
Kdykoli si v duchu vybavím mapu nějakého večírku z doby svého mládí, vidím tam sebe samu, jak sedím na parapetu, na topení, na schodech vedoucích někam k půdě, cucám si vlasy, v ruce žmoulám skleničku a předstírám, že mě baví pozorovat dění zpovzdálí. Ve skutečnosti bych ráda byla támhletou holkou, co stojí uprostřed skupinky pěti dalších lidí a zrovna se hrozně nahlas něčemu směje. Nebo tou, co právě začala tancovat na stole, nebo tamtou, co korzuje od skupinky ke skupince a dokáže vpadnout do jakékoli konverzace.
Jenže z nějakého důvodu na to nemám odvahu. Nevím, co bych říkala. Připadá mi, že všichni ostatní předem dostali scénář dnešního večera se svými replikami, jenom mě do toho představení šoupli bez instrukcí, takže když opustím bezpečí svojí pozorovatelny v koutě, okamžitě se strašně ztrapním. Největší vrchol mého večera nastane, když si ke mně přisedne nějaký opilejší kamarád a vysvětluje mi, „když ty seš taková zvláštní, ty nad vším moc přemejšlíš, prostě to neřeš a bav se“, než se zase někam odpotácí.
Nechtěla jsem být „zvláštní“, chtěla jsem být normální jako všichni ostatní, ale z nějakého důvodu se mi to nedařilo. Připadala jsem si jako exot, i když jsem nepatřila k žádné menšině, neměla jsem žádnou na první pohled viditelnou odlišnost. Ale jakýkoli hrozící small talk pro mě představoval peklo. Vzpomínám si, že jednou jsem se ve stanici metra schovávala před kolegyní ze sousední kanceláře, protože jsem netušila, o čem bych si s ní ve vagónu měla povídat.
Výhoda „padesátky“ je v tom, že člověk si buď přestane připadat jako exot, nebo toho svého vnitřního exota přijme s otevřenou náručí. Taky si vytáhne hlavu z… písku a uvědomí si, že s těmi svými pocity není jediný, že skoro každý v jeho okolí se někdy cítí exotem a jeho trápení je třeba větší a opodstatněnější, i když není vidět na první pohled.
Ale kdybych mohla cestovat do minulosti a najít tu holku, co si cucá vlasy na parapetu, stejně bych jí asi nedokázala říct nic, co by jí v tu chvíli pomohlo. Chtěla bych jí říct, že ti všichni ostatní, i ta holka, co tancuje na stole, i ta, co korzuje od skupinky ke skupince, si taky nejspíš někdy připadají vadní a divní. A schovávají se před někým v metru. Ale myslím, že by mi nevěřila.
P.S. O tom, jaké to je, když vám okolí dává najevo, že jste „divní“ a „jiní“, je moje nová knížka Exoti. Jsou to povídky na motivy skutečných příběhů z Paměti národa, které jí svěřili pamětníci z řad nejrůznějších menšin. Ráda se s vámi potkám na uvedení knihy v úterý 10. března v 19 hodin v Čítárně Unijazz v Praze na Žižkově.
