Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vyměnila jsem si s dcerou pár textových zpráv a naši konverzaci jsem uzavřela neutrálním konstatováním: „OK.“
Později, když jsme spolu mluvily, mě upozornila, ať to raději nedělám.
„Co nemám dělat?“
„Psát v textovkách tečku na konci věty.“
„Proboha proč?“
„Nevím, působí to divně. Jako že jsi naštvaná, ale nechceš říct proč.“
„Cože?!“
„Když napíšeš jenom OK, vypadá to neutrálně, jako bys prostě kývla hlavou. Ale když tam je OK., je to signál, že už se nechceš bavit dál.“
Dala mi pár dalších příkladů. Zatímco „Dobře“ je normální souhlas, „Dobře.“ vyvolává dojem, že souhlasíte bez nadšení nebo že je pro vás to téma uzavřené. „Promiň“ je interpretováno jako upřímná omluva, kdežto „Promiň.“ jako formální omluva z povinnosti. „Super!“ je výrazem nadšení, kdežto „Super.“ je spíš sarkastické odfrknutí. A úplně nejhorší je „Čau.“ Když člověk napíše „Čau“ a za ním tečku na začátku zprávy, vypadá to, že se odhodlává k nepříjemnému sdělení. A na konci zprávy působí „Čau.“ jako rozlícené prásknutí dveřmi.
Tečka je zkrátka mrazivá, odtažitá, útočná a člověk by si s ní neměl moc zahrávat. Místo ní je lepší použít enter, tedy odeslat každý střípek zprávy zvlášť, klidně po dvou třech slovech (proto taky, když mi píše moje dcera, mi telefon cinká třeba desetkrát po sobě).
S vykřičníky se to má přesně naopak. S těmi nijak šetřit nemusíte. Zatímco za časů mého mládí byly vykřičníky projevem nezralého dětinského nadšení nebo trapné hysterie a cool lidé je vůbec nepoužívali, generace Z je do textu sází po třech i více – a jsou prostě známkou toho, že jste normální lidská bytost a ne psychopat nebo robot.
Úplně samostatnou kapitolou jsou pak smajlíky. Pokud jde o mě, dlouho jsem používala jen jeden: ten, který se snadno vytvoří pomocí dvojtečky a závorky a zobrazí se vám jako obličej s mírným úsměvem. Když mi něco přišlo extra humorné, dala jsem dva za sebou. Až teď jsem se od dcery dozvěděla, že to je taky špatně. Tenhle pro mě zcela základní smajlík prý působí ironicky nebo pasivně agresivně. Pokud je něco vtipné, mám dát smajlík chechtající se s otevřenou pusou, nebo ještě lépe takový ten prolévající slzy.
Když jsem se začala vyptávat na význam dalších emotikonů, pochopila jsem, že to není téma na jeden rozhovor, ale nejméně na pololetní seminář. Takže jsem se v rámci překlenutí generační propasti rozhodla, že zatím si aspoň budu dávat pozor na ty tečky.
Chápete, že
