Hlavní obsah

Očima padesátky: O živé vodě z Plzně a polibku pro žabáka z účtárny aneb Pozor na to, co si přejete

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Že je advent jedna velká pohádka, jsem v „padesátce“ připustila už před dvěma týdny. A jako vždy se potvrdilo, že co člověk jen tak mimoděk vysloví, se většinou stane. Oukej, Karle Jaromíre a Boženo, tři úkoly už jsem splnila, když jsem na poštu běžela natřikrát, než se konečně našel ztracený balíček. Abrakadabra, co tam máte dál?

Článek

Ach ano, ten hrách, co se rozkutálel po celé kuchyni, když jsem se z police snažila vydobýt vanilkový cukr. Odvolala jsem, co jsem slíbila, a místo svařáku s kamarádkou jsem doma přebírala luštěninu. Kuličky na jednu hromádku, psí chlupy na druhou. Ještě, že náš pes není maxipes. Zato pán z účtárny je žabák. Nebo mi to aspoň podroušeně vysvětloval na vánočním večírku, že když ho políbím, udělám štěstí. Ještě to tak! Jedno štěstí už mi leží obložené kapesníky a vyčerpaně přemýšlí, jak si potomci po jeho těžkém konci způsobeném lehkým nachlazením rozdělí majetek. „Kde nic není ani smrt nebere. Tvoje obavy ze skonu mi připadají přehnané,“ uklidnila jsem ho s laskavostí sobě vlastní. Kontroval, že sůl je nad zlato, takže mohu čekat díky suvenýru z dovolené v podobě dvoukilové krabičky mořského nerostu solidní bitvu o dědictví. Moribundus ho docela sebral, pomyslela jsem si a pro jistotu přistrčila manželovi k lůžku dvanáctistupňovou živou vodu z Plzně. Ta vždycky zabere.

Louskáček na ořechy už beru do ruky trochu s obavami, mysliveckou kamizolou cukroví fakt neozdobím. Navíc mi zelená nesluší. A myslivecká kamizola už vůbec. Plesové šaty taky moc neužiji, ale závojík přes obličej by se mi hodil, pomyslím si po ránu při pohledu do zrcadla. Otázka, kdo je tady nejkrásnější, věru není na místě. A už hodně dlouho. Ale z toho se nehroutím, protože starat se o sedm trpaslíků, to tedy děkuji pěkně. Mně stačí pes a kocour. Mimochodem, Povídání o pejskovi a kočičce byla úplně první knížka, kterou jsem přečetla. A protože jsem ji četla panence Náně nahlas, pejsek s kočičkou se mi nakonec podle výše uvedeného pravidla stali. Ta půvabná knížka má podtitul Jak spolu hospodařili, a ještě o všelijakých jiných věcech, ergo se mi to stalo úplně všechno. Děkuji panu Čapkovi, že to tak hezky napsal, díky čemuž se mi dějí většinou jen hezké věci. A děkuji rodičům, že mi coby první čtení podstrčili zrovna tohle. Kdo ví, jak by se můj život odvíjel, kdybych Náně četla nahlas třeba Otesánka?

Reklama