Chlapi v hospodě manželovi nakecali, že jsem mu nevěrná. A kouč se ptá: Proč váš muž věří kamarádům víc než vám?

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, prosím vás o radu, co mám dělat. Jsem s mužem 17 let, máme za mě normální klidné manželství, jenže se něco stalo. Manžel má pár kamarádů, se kterými chodí několikrát týdně do hospody (někdy i jinam, ale jenom občas). A kamarádi mu nakecali, že jsem mu nevěrná, a on jim uvěřil. Není to ale pravda.

Problém je v tom, že kámoši jsou všichni sami nebo rozvedení, takže si myslím, že mu vlastně asi tak trochu záviděli. Snažila jsem se to mužovi vysvětlit, ale nejde to. Prý to má potvrzené a podobné kecy. Nejdřív to byla skoro sranda, ale teď už jsme na rozvod. Z pitomosti je naprostá katastrofa. Můžete mi prosím poradit, co mám dělat. Vlastně ani nevím, jestli ho chci. Přece se nebudeme rozvádět kvůli pomluvě. Navíc máme děti. Děkuju. Dáša

Milá Dášo, děkuji, že jste to napsala tak otevřeně. To, co teď prožíváte, je jeden z nejbolestivějších typů vztahového zranění. Navíc jste si ho nezpůsobila sama, ale ublížili vám úplně cizí lidé.

Následek na sebe nenechal dlouho čekat. Důvěra, kterou jste roky budovali, se najednou rozsype pod rukama a promění na tisíce kousíčků střepů. Nikoli kvůli tomu, co jste provedla, ale kvůli zlým slovům lidí, kteří do vašeho vztahu ani nepatří.

Sedmnáct let jste si užívala vztah, který popisujete jako klidný a stabilní. To je samo o sobě velká hodnota. Jenže není stabilita jako stabilita. Někdy je ten klid jen důsledkem toho, že se věci neříkají často a nahlas. Že si páry nalhávají, že jsou úplně v pořádku, přestože cítí, že tomu tak úplně není.

Co si budeme povídat, největší ticho často dominuje ve vztazích, kde se „všechno zdá dokonalé“. A pak se stane něco zdánlivě malého a nevýznamného, nějaká hloupá hláška u piva, a ono to spustí smrtící lavinu událostí. Vy stojíte uprostřed té spouště a s hrůzou zjišťujete, že pod povrchem hezkého vztahu byly hluboké praskliny, o kterých jste neměla tušení.

V první řadě je třeba si uvědomit několik faktů: Manžel uvěřil kamarádům místo vám – a to není náhoda. Je to signál.

Signál něčeho, co se odehrává v něm:

A když do toho všeho najednou vstoupí jeho kamarádi a nabídnou mu jednoduché vysvětlení světa „Vidíš, ženský jsou všechny takový“, je vymalováno. Váš partner obdržel pohodlný, byť laciný příběh a okamžitě se s ním sžil, protože ho zbavuje odpovědnosti. Pokud totiž uvěří, že „chyba je v ženách obecně“, nemusí se dívat na sebe, nemusí nic řešit, nemusí se měnit.

Bohužel jste to teď vy, kdo situaci musí řešit a má nést následky. A já chci, abyste se nebála a uvědomila si, že nemáte absolutně žádnou povinnost dokazovat svou nevinu. Tohle není soud a váš manžel nesedí na lavici žalobce. Mimochodem, je to právě on, kdo ohrozil váš vztah tím, že vaši rodinu klidně položil na obětní oltář.

A ač je to těžké si připustit – protože to neříkám proto, abyste ho odsoudila, je jasné, kdo za celou situaci nese odpovědnost.

Když se člověk snaží obhajovat proti něčemu, co se nestalo, paradoxně se tím ještě víc dostává do pozice „obžalovaného“. A tím se vztah ještě víc pokřiví. Místo vysvětlování můžete říct: „Tohle není o nevěře. Tohle je o tom, že jsi mi přestal věřit. A to je problém nás dvou, ne kamarádů z hospody.“

Ne jako gesto slabosti, ale jako gesto zralosti. „Chci o nás mluvit v bezpečném prostředí. Ne doma v hádce, ne pod tlakem kamarádů. Jestli chceš zachraňovat náš vztah, půjdeme tam spolu.“ Kdo chce vidět pravdu – půjde. Kdo nechce – bude odmítat. Odmítnutí samo o sobě je dost jednoznačná odpověď.

Tohle je velmi ožehavá otázka a je dobré si ji položit bez paniky, bez tlaku, sama se sebou a naprosto upřímně: Stojím o vztah s člověkem, který mi nevěří, i když jsem nic neudělala?

Ale: Chci to ještě já? Protože vztah, který se zachraňuje jen proto, že „by byla škoda ho ztratit“, už byl ztracen. Ale vztah, který se zachraňuje proto, že oba dva ještě chtějí být spolu, ten se zachránit dá. I z takového dna, které jste teď „lízli“.

Dášo, jestli mám něco zdůraznit úplně nejvíc, tak toto:

Vy nejste ta, kdo rozbil vztah. Vy jste ta, kdo teď stojí na rozcestí – a hledá, kudy dál.

A já vás chci jen podpořit v tom, abyste si dovolila slyšet sebe. Ne jeho kamarády, ne jeho strach, ne okolí, ne představu, jak „by to mělo být“, ale svoji pravdu. Nespěchejte. Dejte si čas. Nechte to chvíli dozrát.