Syn se popral s manželem. A oba mi řekli, ať se do toho nepletu. Bojím se, co s námi bude dál!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, jsem v šoku, vůbec nevím, co s tím. Syn se popral s manželem. Je mu 17, je to náš jedináček. S manželem si jsou strašně podobní úplně ve všem. Muž se v něm vždycky viděl, líbilo se mu, že je mu tak podobný, byli jako parťáci, i když se často dost hádali, a třeba když hráli nějakou hru (i prší nebo pexeso), tak to byl masakr. Což mi u manžela přišlo hrozně legrační, že neumí prohrávat s malým klukem, někdy jsem mu i domlouvala, ale bylo to nanic. Dost často se hádají kvůli různým věcem, pak se zase udobří a je to dobré. Dřív jsem si někdy až říkala, že je to snad baví. Tchyně říkala, že tchán byl také takový, já už jsem ho nezažila.

Byla jsem v kuchyni, oni v obýváku zase něco řešili, pak křičeli o něco víc a pak jsem jenom slyšela rány. Běžela jsem tam a oni se prali. Křičela jsem na ně, ale oni si mě nevšímali. Pak toho nechali. Když jsem chtěla vědět, co se stalo a proč se chytli, tak mi oba řekli, ať se do toho nepletu. Od té doby kolem sebe jenom tak chodí a nemluví spolu. Snažila jsem se mluvit s každým zvlášť, ale nic jsem z nich nedostala. Je mi blbě a bojím se. Co si myslíte, že mám dělat a co bude dál? Děkuju. Sylva

Milá Sylvo, to, co popisujete, je silný zážitek. Opravdu je namístě říct „silná káva“. A nejen pro vás – ale i pro oba kluky. Dva muži, kteří si byli dřív tak blízko a teď spolu nemluví, protože fyzicky narazili do zdi, ke které už – nevyhnutelně – dlouho směřovali.

A pozor. To, co se stalo, není otázka té jedné konkrétní hádky, která se vymkla kontrole. Kdyby šlo o ojedinělý incident, asi byste nad tím mávla rukou. Tady jde ale o něco mnohem závažnějšího – a tím „něčím“ mám na mysli dynamiku, která k násilnému střetu táty se synem vedla.

Z vašeho popisu je cítit, že váš manžel i syn jsou si v lecčem podobní, a asi bychom mohli jít i o generaci dozadu, jelikož s tchánem to asi bylo velmi podobné. Tři generace chlapů po této linii se vyznačují soutěživostí, výbušností, přecitlivělostí na zpochybnění vlastní autority a velmi pravděpodobně i neschopností snášet porážku.

A možná – a to je důležité – v sobě oba nosí přesvědčení, že „chlapi si to vyříkají po chlapsku“. Takový „old school“ přístup je velmi pravděpodobně jádrem celého problému. Kombinací genetiky a opakovaně předávané výchovy z otce na syna došlo k tomu, že si nikdy neuvědomili, že jejich „chlapáctví“ je jen zástěrka. Zástěrka, která má přikrýt, že neumějí regulovat své emoce jinak než přes sílu, výbuch nebo vzdor. Dlouho si toho nikdo nevšiml, protože o nic nešlo. Až teď.

Proč se do toho pouští i ten sedmnáctiletý? To je jednoduché. Právě v dětech kolem 17 let se odehrává něco zásadního: zkoušejí, jestli už jsou dospělé. A k tomu, aby se mohly vzbouřit, potřebují autoritu. Kdo si myslíte, že je pro ně ten nejvýznamnější a přirozený soupeř? Ano – otec. Ten totiž nosí pomyslnou korunu krále a syn si na ni chce poprvé opravdu sáhnout.

Dospívající syn už ale není dítě, je silnější než dřív, a to nejen fyzicky, ale i argumentačně. Otec, pokud nemá dost vnitřního klidu a zralosti, to pak může vnímat jako útok na svou roli. A to i v případě, že nejde o skutečný útok (a pokus uchvátit korunu), nýbrž jen o růst, poměřování, vzpouru. Jako kdybychom sledovali přírodopisný dokument na kanálu National Geographic. Tady ale kvůli nezralosti otce poměřování přerostlo v násilí.

Velmi pravděpodobně v minulosti už došlo k podobnému útoku i na vaši autoritu – na autoritu matky. Tam se to ale mohlo projevovat v naprosto jiné, nenásilné formě. Možná i tak, že jste si toho vůbec nevšimla, protože se to odehrávalo ve formě běžného vymezování teenagera proti mámě. Nebudu uklízet, nebudu dělat úkoly. Prostě v běžných sporech „o přednost v jízdě“.

V rodinách, kde otcovu roli do jisté míry nahradil otčím, se stává prvním terčem dospívajícího teenagera právě on. Je to totiž sice chlap s korunou, ale není to vlastní táta. Je to vetřelec. Popisuji to proto, abyste si udělala obrázek, jak si vzdorující teenager vybírá své „kořisti“. Většinou je první „pán na holení“ ten slabší kus – ten, s kterým se může popasovat jednodušeji. Proto bývají první na řadě máma nebo otčím.

Ve vašem případě je to sice zdánlivě jinak, ale jak říkám, není jasné, jestli už rebelie proti vám neproběhla tichou formou. Navíc, jak vyplývá z vašeho dotazu, to vyříkávání si věcí po chlapsku patří ve vaši rodové linii po meči ke standardní výchovné výbavě. Manžel to viděl u svého otce a váš syn zase u manžela.

Takže, milá Sylvo, to, co se stalo, může být krize – ale i zlomový bod. Mnoho otců a synů se do konce života hádá, ale nikdy se nedostanou do tak vyostřené hádky, jako je ta, která proběhla u vás. Pokud se jim podaří vyčistit vzduch a z konfliktu se poučit, může z toho nakonec vyrůst lepší a pevnější vztah, než měli kdy v minulosti.

>>>Syn si našel padesátiletou partnerku a chce nám ji představit. Přece to s ní nemůže myslet vážně!