Článek
Od svých pubertálních let jsem se věnovala poezii, próze a toužila napsat román, bestseller. Jsem ovšem narozená ve znamení Berana a přesně tolik, kolik mám započatých věcí, jich mám nedokončených.
Po ukončení studia na obchodní akademii se mé touhy ubíraly jiným směrem. Pracovala jsem jako sekretářka na městském úřadě, také jako servírka, ale chtěla jsem cestovat. Za nějaký čas se na mě usmálo štěstí a naskytla se mi možnost pracovat na výletních pasažérských lodích plujících po zemích západní Evropy. Po návratu z jedné z plaveb jsem se tak vehementně vítala na svém desátém rande, až jsem uslyšela onu osudovou větu: „Jé, já to nestih.“ „Nevadí, určitě nemám plodné dny!"... Doporučuji tuhle větu NIKDY nevyslovovat. Už už jsem si malovala budoucnost na zaoceánských plavbách. Místo lodního lístku jsem ovšem za měsíc a půl držela v rukou těhotenský průkaz. Se slovy „skoč do vody rovnýma nohama a plav“ jsem se po půl roce provdala.
Přišlo na svět číslo dvě a stal se druhým chlapem mého života, který mi občas pil krev. A aby to byl vyrovnaný boj, po dvou letech jsem si pořídila členku do svého týmu, číslo jedna. Se slovy „skoč do vody rovnýma nohama a plav“ jsem se rok po jejím narození rozvedla. Plaveme tedy společně. Já, rozvedená matka, a moji dva první důstojníci, co se mě snaží dostat občas do blázince. Bydlíme s mými rodiči v malé vesničce blízko lesa takřka odříznuti od civilizace. Tím lesem občas dětem vyhrožuji. Nezabírá to.
Snažím se držet hesla „Nic se nejí tak horké, jak se uvaří“. Každou vylomeninu, náročnou situaci, totální průšvih a cokoli, co rozehřívá mou nervovou soustavu na teplotu kalící se oceli, vyhodnocuji. Reaguji občas tak strašně vážně, že se tomu sama tajně směji. Přijde mi neskutečně směšný fakt, jak urputně tragicky se občas tváříme na výchovu našich dětí, aby náhodou nevybočily z řady. Jak neskutečně důležitě řešíme maličkosti našich nejmenších, a přitom za nějakých pár let se různým historkám budeme spolu s nimi smát.
A jsem stejná, to mi věřte. Jen se tomu směji již druhý den.
Zbožňuju děti. Jsou perfektní. Všechny, ne jen ty moje. Ty moje zbožňuju hlavně, když spí. Pozoruji dojatě jejich obličeje, a přesto, že jsem bezvěrec, modlím se k Bohu či k Alláhovi, aby se neprobouzely dřív než za šest hodin.
Na závěr pár maličkostí: Ráda čtu víc než dvě stránky denně. Uklidňuje mě žehlení a háčkování. Mám ráda hudbu hodně nahlas. Baví mě vařit, když mi dítě visí na nohavici. Nevypěstuji ani kaktus. Neumím lyžovat ani bruslit. Umím hrát na flétnu, kytaru a celkem obstojně na nervy. Možná je to dědičné. Leccos by to vysvětlovalo.
