Článek
Znám se s manželem jedenáct let a při představě, že bych měla absolvovat opět ten začátek, mě jímá hrůza. Ne že by to nebylo úžasné. Bylo to randění se vším všudy, s motýlky v břiše, s letmými dotyky, procházkami přírodou a romantickými večeřemi. Ale přece jen, s odstupem těch let, teď je to lepší. A hned vám vysvětlím proč!
O tom nikdo nemluví
Ono se totiž vždycky mluví jen o tom hezkém, co jsem popsala výše. Je to vlastně jako s mateřstvím. Všude se dočtete, že děti jsou největší dar, že těhotenství je nejhezčí období v životě ženy, že mateřství je to pravé štěstí. Už se ale asi nikde moc nedočtete, že půlku těhotenství prozvracíte a druhou si nedokážete ani zavázat tkaničky u bot. Že při porodu budete mít pocit, že smrt by byla příjemným vykoupením. A že děti vás samozřejmě naplní štěstím, ale také vás vyčerpají tak, že budete orvané jak borůvky.
To šimrání v podbřišku, natěšenost a vzrušení je samozřejmě super, ale je to taky dost náročnéFoto: Profimedia
Takže z vlastní zkušenosti vím, že zamilovanost a začátky vztahu jsou plné krásných okamžiků, ale taky je to pořádný zápřah. Obzvlášť na nervy. Ať jste zrovna na první či druhé schůzce nebo vám zrovna skončila, hlava vám šrotuje tak, že na nic jiného nezbývají kapacity. Pořád dokola přemíláte jedno a to samé:
- Zavolá mi, nebo nezavolá?
- Nepokazila jsem to rande, neměla jsem raději míň (víc) mluvit?
- Nevyspala jsem se s ním moc brzy (nedělám s tím příliš velké drahoty)?
- Líbím se mu?
- Mám mu napsat?
Stres pokračuje
Jenže, i když se ukáže, že zavolal a vy jste první schůzku nepokazila, se nedočkáte klidu. Následující měsíce jsou skoro na infarkt.
Přiznejme si to, nejste tak úplně samy sebou, snažíte se udělat dobrý dojem. Takže když jste spolu na večeři, tak přestože máte hlad jako blázen, nechcete vypadat nenažraně a místo steaku s hranolky (po kterém toužíte v tu chvíli možná víc než po svém novém příteli) si objednáte decentní salát.
Zároveň balancujete nad propastí jménem zvědavost. Chcete o něm vědět všechno, kde dělá, co dělá, jakou má milostnou minulost, co jeho rodiče, sourozenci, kamarádi, jaké má koníčky. Jenže se nemůžete vyptávat, ale jen nenápadně sondovat. On je na tom samozřejmě podobně, ale také nechce být moc hrrr. Takže mezi hovory o obecných (nezávadných) věcech vznikají trapné tiché pauzy, občas se dočkáte nějaké informace, a pak zase chvíli nervózně mlčíte.
Zavolá, nebo nezavolá? Není lepší už ta jistota, že z práce poběží hned domů za vámi?Foto: Profimedia
A pak je tu to ošemetné první milování. Není to nic moc, bezva je to nejspíš jen díky těm hormonům zamilovanosti. Jinak je to ale celé takové nijaké, neznáte se a tápete. Oba.
A vůbec nejhorší je to druhý den. To vás totiž ovládne stud a začnete zase řešit nesmysly:
- Mám vylézt z postele jen tak, nahá, nebo se mám nějak nenápadně obléct?
- Bože, mám mu dát pusu? Nemám vyčištěné zuby!
- Nevšimne si teď na světle, že fakt nemám míry modelky?
No a když překonáte všechny tyhle ošemetné záležitosti a rozloučíte se, jste opět na začátku. Zavolá mi, nebo ne.
Vyrovnanost a klid
Když ale tohle všechno ustojíte, navážete spolu to, čemu se říká, vážný vztah, čekají vás výrazně lepší chvilky. Sice po nějaké době už bez motýlků v podbřišku, ale ta pohodová rána, příjemné večery, ta uvolněnost a absence studu, to stojí za to! Jste sice svázaní s jedním člověkem, ale vlastně jste skutečně svobodní. Už to není zamilovanost, ale láska! A ta mě tedy baví o dost víc než ta počáteční euforie.
A co baví víc vás? Zamilovanost, nebo láska?
