Článek
Děti. Baculaté tvářičky, které koukají nechápavě na svět a jsou tak nevinné, že by byl člověk v tu chvíli ochoten pro ně udělat cokoliv na světě. I já bych někdy chtěla zažít ten pocit, co zažívá spousta maminek, když vidí, jak jim jejich děti rostou před očima. Nebo se třeba pyšně projíždět s kočárkem po městě. Bohužel svou vlastní hloupostí se už nikdy nebudu moct devět měsíců těšit na přicházející novorozeně. Mé vlastní.
I já jsem byla jednou malé uřvané dítě, které přešlo pubertu, úspěšně složilo maturitní zkoušku a rozhodovalo se, co dál se svým životem. Mí rodiče i já jsme naštěstí měli jasno. Budu studovat dál, vysokou. Ještě za mojí mámy se holky vdávaly hned po maturitě a zakládaly rodiny. Dnes je tomu jinak. Každý se hrne za kariérou, kterou je ale těžké si vybudovat.
Když teď zavzpomínám na ta léta prožitá na vysoké, uvědomuji si vlastně, že ani nemám na co vzpomínat. Samozřejmě, určitě by se našlo spoustu věcí, ale najít něco, co mi nějak závratně udělalo radost nebo změnilo můj život k lepšímu, se mi nedaří. A že před mým jménem hrdě stojí dva tituly doktora, mi v životě určitě nevrátí to, co jsem kvůli studování ztratila.
Čas rychle utíkal, najednou mi bylo po třicítce a moji rodiče už se začínali bát, že budu na věky jen stárnoucí studentka bez vlastní rodiny. Byla jsem přesvědčená, že chytrý člověk rovná se šťastný člověk. Vzdělání jsem brala za to nejdůležitější, protože díky němu budu mít skvělou práci a zabezpečím tak svou rodinu.
Získaný doktorát mi tedy nestačil. Rozhodla jsem se studovat v angličtině a nakonec i v němčině a na hledání partnera jsem neměla pomyšlení. Veškeré dny jsem trávila na přednáškách a po večerech se utápěla ve skriptech. Tento šílený životní koloběh se zastavil, až když mi bylo skoro třicet pět let. Získala jsem parádní práci a byla jsem sama se sebou spokojená. Přece jen to k něčemu bylo, celé ty roky takto studijně „dřít“.
Dítě mi v životě moc chybíFoto: shutterstock.com
Pak ale následovalo období, kdy mi ani super práce nedělala v životě radost. Všechny mé kamarádky byly na mateřské už s druhým, některé dokonce s třetím dítětem. Neustále mě zvaly na návštěvy a já si pomalu, ale jistě začínala připadat hrozně sama. Viděla jsem, jak jsou všechny spokojené, těší se z toho, jak už jejich prcek řekl první slovo nebo jak se naučil chodit na nočník. Mamka mě uklidňovala tím, že jsem jsem dost mladá a pořád mám čas najít si vhodného partnera a založit rodinu. Já to tak ale nevnímala. Začínalo mi táhnout na čtyřicet a mé naděje klesly k bodu mrazu.
Celý den jsem trávila v práci, takže jsem na nějaké seznamovací schůzky neměla ani čas. Nakonec jsem skončila i u internetové seznamky. A pak se nade mnou bůh slitoval a do života mi vstoupil muž, se kterým jsem byla pevně rozhodnutá založit rodinu. Nechtěli jsme dlouho čekat. Moje biologické hodiny tikaly neúprosně rychle. A právě tehdy nastal zlom, na který jsem nikdy nepomyslela. Po několika neúspěšných pokusech otěhotnět mi doktor oznámil, že má snaha je zbytečná.
Vzhledem k mému věku a zdravotním problémům, které nastaly, už neotěhotním. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Proč zrovna já? Vlastně si za to můžu z velké části sama. Kdybych si tehdy, když jsem ještě byla mladá a zdravá, řekla stop a nebyla posedlá dalším studiem, mohla jsem se touto dobou už těšit na vnoučata.
Dnes s přítelem vyřizujeme adopci právě narozené holčičky, kterou její rodiče opustili. Doufám, že Adélku budeme mít co nejdříve doma a já konečně budu mít to, co jsem opravdu v životě chtěla. Žádná vysokoškolská skripta na psacím stole, ale plakající a smějící se mrně.
Psát můžete už na nové téma: Život v satelitu, které startuje v pondělí. Jak se vám líbí žít mimo město? Co vám to dalo a o co všechno jste přišly? Štve vás dennodenně dojíždět za prací? Připadáte si opuštěně? E-mailová adresa info@prozeny.cz je vám k dispozici. Tři z vás dostanou příjemných 500 korun.
