Článek
Ptáte se, zda věřím horoskopům? Moje odpověď by byla ještě před rokem a půl rozhodně ne! Možná ani dnes bych vám nemohla říct, že se po jejich přečtení podle nich zařídím. Myslím, že horoskop dává člověku vždy nějakou naději. I mně tu naději kdysi dal… To jsem však ještě netušila, že se naplní.
Letos na jaře to byly tři roky, co jsem se šťastně provdala za svého manžela. Svatba musela být jako z pohádky a vše jsem hrozně prožívala, a to obzvlášť, když jsem si svatební šaty musela vybírat o pěknou řádku čísel větší díky zakulacujícímu se bříšku. Na malé jsem se těšila od chvíle, kdy se moje těhotenství potvrdilo. Moje budoucnost byla od té chvíle vkládána do dítěte a naší nově vzniklé rodiny. Svatební zvony odbily.
Krátce po svatbě se ovšem stalo něco, co pro mě znamenalo konec světa. Obyčejná těhotenská prohlídka u lékaře se stala mou noční můrou. Ani ve snu mě nikdy nenapadlo, že mě něco takového může potkat. V šestém měsíci jsem potratila. Dítě se nedalo zachránit, jednoduše se to stalo. Snad osud, či co.
Manžel můj potrat vzal celkem rozumně, já jsem se však z toho šoku nemohla vzpamatovat. Byla jsem stále zavřená doma, na nočním stolku mi leželo několik krabiček prášků na uklidnění a zralá na psychiatra jsem stále oplakávala naše nenarozené dítě. Rodina mi byla neskutečnou oporou, já jsem však viděla jen mrtvé ubohé ještě nevyvinuté tělíčko. Ale čas zahojí i ty největší rány a po čtvrt roce jsem byla schopna nastoupit do práce a opět začít normálně žít.
Musela jsem se horoskopu smátFoto: samphoto.cz/jiunlimited
I nadále jsem toužila po potomkovi, takže jsme se s manželem snažili, jak jsme mohli. Nevím, zda mi to život dělal schválně, ale za žádnou cenu se mi nedařilo otěhotnět. Byla jsem z toho naprosto zoufalá. Manžel byl stále obrněn trpělivostí a s úsměvem na tváři pokaždé řekl: „Příště to určitě vyjde, neboj. Chce to jen čas.“ Takhle to probíhalo přes rok. Už jsem si nedávala žádnou šanci. Všechny mi byly sebrány a já už neměla ani chuť zkoušet to dál.
Jednou jsem byla na návštěvě u kamarádky. Mezitím, co mi připravovala kafe, jsem seděla v obýváku a pročítala ženské časopisy. Jako v každém i v tomhle byl horoskop. Jen tak ze zvědavosti jsem si ten svůj přečetla a musela se pro sebe zasmát. Stálo v něm: „V nejbližších dnech byste se měla co nejvíce věnovat svému partnerovi. Spojením vašich těl vytvoříte nový život. Nový přírůstek do rodiny jistě všichni rádi uvítají.“ Raději jsem to pro sebe ani nekomentovala a časopis zavřela. Přemýšlet jsem o tom nechtěla už vůbec, ale odněkud z podvědomí se mi ta slova neustále vracela.
Když jsem se večer vrátila domů, nedalo mi to a svěřila jsem se manželovi. Docela mě překvapilo, že se mi nevysmál. Usoudil - proč ne? Zkoušet to přece můžeme pořád, a když tak teď radí hvězdy… Za pár týdnů po jedné z dalších žhavých nocí jsem se odhodlala jít do lékárny si koupit test. Vyšel pozitivně!!! Nejhorší pak pro nás (a hlavně pro mě) bylo těch devět měsíců očekávání. Z minulosti jsem se bála každé těhotenské kontroly, na bříško si pomalu nedala nikým sáhnout, jaký jsem měla strach. Bylo nám však přáno, dnes máme ročního syna Tadeáška a život bez něj si neumíme představit. Je to štěstí celé rodiny.
A co se týče horoskopů? Od té doby si je pravidelně čtu u regálu v supermarketech v oddělení s časopisy. Je pravda, že mi toho předpověděly už opravdu hodně. Věřit jim, či ne…? Těžká otázka. Život je celý k nepochopení. A jak říkám, horoskopy vždy ukazují to, co lidé chtějí. Tedy naději. A tu jsem já chtěla. Možná že se naplnění horoskopu povede jen jednou v životě. Ještě štěstí, že můžu říct, že u mě to bylo naplnění v tom nejdůležitějším.
Jaký máte na horoskopy názor? Věříte jim? Zdá se vám, že vaše kroky řídí tajemné hvězdy? Nebo si myslíte, že je „řeč hvězd" naprostý nesmysl? Na vaše příběhy a postřehy čekáme na e-mailové adrese info@prozeny.cz! A samozřejmě tři z vás si opět vyslouží příjemných 500 korun!
