Článek
Myslím, že o schopnostech žen a mužů coby řidičů nám nejvíce řeknou statistiky. Ženy mají nehod na kontě o něco míň, což je ovšem dáno tím, že řidiček je na silnicích méně než řidičů. Výmluvnější je vážnost nehod.
Když nabourá žena, ve většině případů se za tím skrývá pošramocený sloup a odřené dveře, ťuknuté světlo a omítka v garáži a další. Takzvaných smrťáků máme na svědomí opravdu málo. Kdo tomu nevěří, tomu stačí pustit si zprávy. O tom, jak jela ženská o padesát kilometrů rychleji, než měla, nezvládla řízení a zabila tři lidi, neuslyšíte. Stejně se nestává, že by policisté zastavili ženu s rekordními čtyřmi promile v krvi.
Co je to proti tomu, když ženská musí na místo na parkovišti najet třikrát, než se jí to povede. Dobrého řidiče bych nikdy nehodnotila podle toho, jak mu/jí hrkne či nehrkne spojka, ale podle toho, jestli do cíle dorazím vcelku a bez zastávky v nemocnici.
Ovšem řidičské schopnosti žen jsou více proměnlivé než u mužů. Často závisí na tom, kdo sedí na místě spolujezdce. Já osobně jsem mizerný řidič, když vedle mě sedí táta. Má své představy o tom, jak bych měla řídit. Co na tom, že se „svým“ způsobem spolehlivě na křižovatce rozjedu. Táta mi vnucuje svůj způsob rozjíždění, kterým se mi to možná povede o vteřinku rychleji, pokud se ovšem rozjedu.
Třikrát ze čtyř případů mi to chcípne. Jak vypadá cesta přes město se mnou za volantem a tátou vedle si asi umíte představit. Čím více členů rodiny v autě, tím je to horší. Zvláště ti na zadních sedadlech, kteří nevidí na palubní desku (a silnici), vykřikují i rady úplně nemožné.
Autentická ukázka z naší rodiny:
- Táta: „Dej tam menší rychlost!“
- Máma: „Dej tam blinkr!“
- Babička: „Dej tam plyn!“
- Já: „Dejte mi pokoj!“
Situace se prudce mění, sedí-li vedle přítel. Ten na mě nekřičí, neuděluje nevyžádané rady. Jen naviguje, abych nejela někam úplně jinam, občas upozorní na záludnost křižovatky nebo špatně viditelnou značku. Možná je to dané i tím, že řídím, jen když on pil. Kdyby na mě křičel, mohla bych si užívat příště já a on abstinovat. Což nic nemění na tom, že jedu třikrát lépe než s rodinou.
Ale aby pánové neměli pocit, že z nich dělám jen zlé tvory zabíjející chodce a ničící ženiny řidičské schopnosti, musím vzpomenout na svého dědečka, který bohužel už odešel z tohoto světa. Dědeček byl řidič k nezaplacení. Jezdil rychle, ale bezpečně. Jediný dopravní přestupek, o kterém vím, udělal dědeček před více než třemi lety v Liberci, kde projel křižovatkou na červenou (každý, kdo zná liberecké křižovatky, pochopí). Na tento přestupek dědeček nemohl zapomenout a pokaždé, když s ním někdo jel do Liberce, ukazoval, kde přesně to bylo, a líčil zážitek s patrnou nevírou v hlase, že se to opravdu stalo.
Dokázal zaparkovat podél chodníku mezi dvěma auty tak, že na jedné straně se mezi auty proplazil chodec, neměl-li příliš tlusté nohy, na straně druhé už to nešlo. Pamatoval si každou silničku, kterou kdy projel. Když jel s mámou jako spolujezdec, navigoval ji po okreskách slovy: „Bacha, za touhle zatáčkou je v silnici díra.“ Je pravda, že takto bravurní řidičku jsem nikdy nepotkala. Vy ano?
V pondělí startuje nové téma Mám doma muže v uniformě. Jaký je život s takovým chlapem? Je to dar, nebo trest? Na vaše příběhy a názory čekáme na info@prozeny.cz. Tři z vás dostanou 500 korun.
