Hlavní obsah

Téma týdne: Krize mi vzala manžela!

Foto: shutterstock.com

Přestali jsme finančně vycházet

Téma týdne: Jak se žije v době krize? Když krize, tak pořádná! Své o tom ví i čtenářka Evka, které se v souvislosti s touto pohromou rozpadlo i manželství. Rány jsou ještě čerstvé, přesto se nám nebála svěřit se na info@prozeny.cz. Možná právě ona získá oněch 500 korun jako malou náplast na citové bolístky...

Článek

Nikdy jsme neměli moc peněz a vlastně mi to ani nikdy nevadilo. Ze všeho nejvíc jsem si totiž vždycky přála mít šťastnou a veselou rodinu: hodného manžela a dvě krásné zdravé děti. A to se mi vyplnilo – tedy, alespoň na chvíli. Vše bylo v pohodě, dokud nepřišla ta krize. Málo peněz, málo času, málo lásky… ale pěkně popořadě.

S manželem jsme oba pracovali ve stejném závodě. On jako mistr směny a já jsem byla u pásu. Přišla krize a propouštění. Tomu jsme unikli. Jenže pak nastala další opatření a bylo rozhodnuto, že se na každý pátek ruší výroba. Což znamenalo nutně snížení měsíčního příjmu a více volného času.

Přestali jsme vycházet s penězi. Děti měly před sebou prázdniny a my už tehdy věděli, že si žádnou dovolenou nebudeme moct dovolit. Ba co víc, bylo nezbytné, abychom buď já, nebo manžel přibrali jedno zaměstnání. Uvolnilo se místo pomocné síly ve školce – uklízečka, a tak jsem to vzala.

Bývala jsem hrozně vyčerpaná, ale musela jsem zatnout zuby a mnohdy utahaná jako kůň jsem po návratu od pásu navlékla gumové rukavice a šla drhnout dlaždičky ve školce. Manžel byl po večerech a v pátek doma a staral se o děti… tedy, alespoň jsem si to myslela…

Manželská komunikace se nám postupně začínala hroutit. Já byla unavená a podrážděná, manžel odpočatý a veselý. Přiznám se, asi jsem mu měla někde v koutku duše za zlé, že pracuju více já a ne on. Ale co bych pro rodinu neudělala! Bylo to ale horší a horší, když jsme se náhodou nehádali, tak jsme spolu nemluvili vůbec. Začínalo to být jako s cizím mužem v cizím bytě. Ani jsme spolu nespali…

Foto: shutterstock.com

Našla jsem ho s jinou ženskou

A pak jednoho dne přišel šok. Bylo mi špatně, a tak jsem šla od pásu rovnou domů, tedy bez tradiční zastávky ve školce na uklízení. A to jsem neměla dělat. Děti lítaly někde po venku, zatímco se manžel válel doma v posteli. A neválel se tam sám! Přistihla jsem ho tam ještě s jednou ženskou od nás z města. To už bylo na mě moc. Ztropila jsem jim tam scénu jak z hollywoodského filmu. Ona vyskočila jak kukačka z hodin, sebrala si svršky i spodky a uháněla radši rychle pryč. Nezvládla jsem to. Svalila jsem se na sedačku a propadla v hysterický pláč. Manžel prohodil jen: „Můžeš si za to sama!“

To byla poslední kapka. Pláč se změnil v řev, během kterého jsem mu vyházela věci z prádelníku, naskládala do tašky, odnesla za vchod do bytu a dveře nechala otevřené. Jen se na mě podíval a šel. Během několika minut se vzdal rodiny, manželky, všeho. Bez omluvy.

Jsou to už tři měsíce. Pár dní po tom, co jsem ho vyhodila, se doma stavil pro nějaké další věci a omluvil se. Na jeho omluvu jsem však nereagovala, a tak opět odešel. Bydlí u svých rodičů, denně mi píše, že to byla chyba a že chce zpátky ke mně a k dětem. Jenže já nevím, jestli jsem už připravená na to, abych mu odpustila. Rána je moc hluboká a čerstvá. Měla bych to udělat kvůli dětem? Co myslíte vy?

Také vám krize nějak významně zasáhla do života? Trápíte se nedostatkem peněz? Splácíte jednu hypotéku za druhou? A co manželství, už máte za sebou ony nebezpečné krizové milníky? Napište nám své příběhy na info@prozeny.cz! Tři z vás opět získají příjemnou odměnu 500 korun!

ynezorPumanzeSaNyknalC