Článek
Než do Čech dorazila krize, měla jsem se dobře! Ne, opravdu! Skvělý přítel, skvělá práce… Nic, nač bych si mohla stěžovat. Jednoho dne přišel šéf oddělení a řekl: „Tak, pánové a dámy, rozpouštíme to!“ Šly na mě mrákoty. Musím se opít! A tak jsem sezvala své kamarádky a šly jsme to pořádně „oslavit“!
Prošly jsme snad všechny bary, co jsme znaly. A skončily u Anděla v herně ve značně podnapilém stavu. Naši náladu ještě více rozpumpovaly místní tanečnice, které se tu snažily rozptýlit publikum. Skandovaly jsme, bavily se, napodobovaly je… a pak jsem ji uviděla. Veroniku. Kamarádku ze školy.
Moc jí to slušelo a byla ze všech tanečnic nejlepší. Tedy pokud mohu dle svého unaveného oka soudit. Taky mě poznala, což se trochu divím. A po vystoupení se na chvilku u mě zastavila. Přesně si nepamatuji, co říkala, pochopte, byl to asi pátý bar a třicátý drink. Lepší nepočítat. Ale pak mi vsunula do kapsy u kalhot svou vizitku. To jsem ale zjistila až o něco později.
Snažila jsem se najít si práci. Nebylo to lehké. Zprvu jsem byla dost vybíravá a odmítala nabídky, které mi zrovna nevoněly. Příliš vysoké požadavky nehrály v můj prospěch. Po měsíci jsem si uvědomila, že je na čase přestat lenošit a z požadavků slevit. Ale nebylo z čeho. Práce málo, na každé místo mnoho uchazečů – byla jsem v pasti.
Naše show měla úspěchFoto: shutterstock.com
A ten den náhodně sáhnu do kalhot a v nich je sepraný papírek, na němž je sotva k přečtení telefonní číslo. Tak jsem zavolala. Veronika byla nadšená, že jsem si vzpomněla. A jen tak mezi řečí se mi zmínila, že by potřebovala partnerku pro svá vystoupení na lesbi show. Zavrhla jsem to, což ji mrzelo. Ale po pár dnech vzhledem k nouzi o práci se mi to rozleželo v hlavě. Proč vlastně ne! Jen to zkusím, uvidíme, třeba to bude legrace. Příteli jsem ovšem z pochopitelných důvodů nic neřekla.
A tak se i stalo. První vystoupení, nervozita, strach, spousta lidí. Potila jsem se až na zádech. Daly jsme si panáka a pak ještě asi tři a šlo se na scénu. Davy šílely. Dodalo mi to kuráž. Předvedly jsme neuvěřitelný kousky. Přestala jsem vnímat okolí a plně se soustředila na Veroniku. Po skončení představení, které trvalo asi deset minut, jsme sklidily obrovské ovace a peníze lítaly na pódium. Posbíraly jsme papírové bankovky a šly do šatny.
„Dobrý ne?“ ptala se Veronika, když mi předávala polovinu peněz. Dělalo to šest tisíc i s honorářem od vedoucího podniku. Za deset minut, které jsem strávila v příjemné společnosti Veroniky. Před podnikem mě ovšem zastavil můj přítel. Náhodou tu byl s partičkou kamarádů. Tyhle náhody opravdu miluju!
Později jsem zjistila, že mu tip dala Veronika. Myslela to zřejmě dobře, protože chlapům se prý tahle show líbí. To nebyl případ mého přítele, a tak jsem ve stejný den začátku mé nové „krizové“ kariéry dostala i kopačky. A pěkně sparťanský, následoval po nich totiž i fyzický střet, za který by nám rozhodčí určitě udělil minimálně červenou kartu a neúčast na zápasech až do odvolání.
Chvíli jsem nezvedala Veronice telefony, zuřila jsem, litovala se… ale pak to přešlo. Těch deset minut za ty peníze to byla lákavá nabídka. Tehdy jsem si místopřísežně slíbila, že si jen vydělám na byt a pak od toho odejdu! Je to ale jako droga a já bohužel zatím nepřišla na odvykací kúru! Poradíte mi?
Děkujeme všem za příspěvky k tématu o krizi. Pokud chcete Pavlíně poradit nebo máte co říci k novému Tématu týdne: Setkání s tajemnem, tedy kdy vám zásah osudu či naprosto nevysvětlitelný, tajuplný jev zasáhl do života, pište nám na info@prozeny.cz a zařaďte se mezi tři autorky, které od nás dostanou na konci příštího týdne 500 korun.
