Hlavní obsah

Téma týdne: Můj šéf mě obtěžuje!

Foto: shutterstock.com

Braňte se pádnými argumenty

Když se vám při představě, že máte jít do práce, udělá zle od žaludku a rozbolí vás hlava, něco je špatně. Znáte ten pocit? Zažily jste šéfa, který si na vás hojil své mindráky, dusil vás, týral nebo dokonce obtěžoval?

Článek

Každý šéf je v našich očích čas od času blbec, který nám jde na nervy. Zvlášť když po nás vyžaduje něco, do čeho se nám ani trochu nechce. A nad vínkem si pak s kamarádkami s chutí ulevíme, jaký je to vůl. Pokud se z naštvání dokážeme vyspat, o nic vlastně nejde. Ale jsou situace, které pokec s kamarádkami, případně pár uroněných slz na manželově rameni, nespraví.

Sekyrka? Pádný argument!

Majitel firmy, pro kterého známá dělala účetnictví, byl až příliš přítulný a používal argument, že jí jakožto rozvedené mámě dvou malých dětí, která se večer nikam nedostane, musí chybět chlap. Pochopil, že jí nechybí, až ve chvíli, kdy mu přirazila prsty do kopírky.

Osobně jsem se ale s harašícím vedoucím potkala ještě za hluboké totality. Šéf stanového městečka si po večerce rád chodil popovídat s námi, staršími děvčaty, jež jsme na táboře dělaly pomocné vedoucí. Toužil po tom, abychom se mu svěřovaly, rád se „lepil“ a pátral, zda se nám líbí nějaký kluk. Rozdával rady o intimním životě a v případě stesku po domově byl ochoten okamžitě nabídnout pohlazení, zkrátka říkaly jsme mu Slizák. Já jsem jeho zájmu unikala do okamžiku, kdy moje spolubydlící skončila s horečkami na ošetřovně. Vychovaná dvěma staršími bratry jsem věděla, že nejlepší obrana je útok a s tím se nesmí otálet. A tak když si přišel „popovídat“, jakoby nechtíc jsem půl centimetru vedle jeho ruky zasekla sekyrku. Pochopil a já měla klid.

Foto: shutterstock.com

Někteří šéfové si podřízené rádi vychutnají

Když vzduchem sviští telefony

Kapitolou samou pro sebe jsou zahraniční šéfové, kteří často podléhají dojmu, že byli vysláni mezi méněcenné divochy, které je potřeba zcivilizovat. Známí, kteří montovali v průmyslové zóně pro japonskou firmu součástky do kol, museli každé ráno zahajovat směnu zpěvem podnikové hymny. Pak si navzájem zatleskali, a když náhodou zapomněli na to, že se v práci nesmí žvýkat, za trest si museli žvýkačku sami nalepit do vlasů. Po kamarádce hodil německý šéf telefon, protože se mu zdálo, že jej nezvedla tak rychle, jak měla, a nic ho nedokázalo potěšit víc, než když někoho z personálu vydusil tak, až se dotyčný rozplakal.

V porovnání s tím je moje vzpomínka na šéfovou, která propadala záchvatům hysterie a uvolnění nad pracovními úkoly hledala na dně lahve s vodkou, slabým čajem. Běžně se stávalo, že mě někam poslala, zejména tam, kam se jí nechtělo, a druhý den pak na mě řvala do telefonu: Kde jsi? Po odpovědi: Tam, kam jsi mě včera večer poslala, následovalo místo omluvy další kolo křiku. Měla jsem jí prý lépe připomenout, že mě někam posílá… Když později začala můj výraz ve tváři připodobňovat k hrubě nazvanému dámskému genitálu, konečně mi došlo, že je nejvyšší čas odejít.

Trocha fantazie neuškodí

Přesto všechno i šéf je jenom člověk. Tedy pokud neztratil poslední zbytky lidskosti a od takového honem co nejdál. Jestli se ho „jenom“ bojíte, nebo vás vytáčí, zabírá pár osvědčených her s představivostí:

  • Představte si ho nahého nebo v ošklivém spodním prádle.
  • Jak sedí na záchodě a „tlačí“.
  • Jak dostává za uši od svého nadřízeného.
  • Jak musí doma vytírat schody, uklízet sklep a jeho žena ho při tom sekýruje.
  • Pamatujte - každý šéf má také svého šéfa. A od něj dostává stejné, ne-li větší kapky, jaké ordinuje vám!

A co vy? Jak vycházíte se svým nadřízeným? Máte někdy chuť ho „přerazit“? Tak nám o tom napište a můžete získat honorář 500 korun.

ynezorPumanzeSaNyknalC