Článek
Už jako dítě jsem byla spíše baculatá holčička a ani potom jsem neměla postavu modelky. V pubertě jsem byla spíše „krev a mlíko“. Neměla jsem nikdy moc velké sebevědomí, ale po seznámení s mým prvním klukem, mým budoucím (a současným) manželem, se to zlepšilo. Líbila jsem se mu, já si připadala hezká a začala jsem se strojit moderněji a víc jsem si věřila.
V osmnácti jsem se vdala, v necelých devatenácti se mi narodil syn. Po porodu jsem zhubla na svou původní váhu, ale jakmile jsem přestala po třech měsících kojit, šla kila pomalu, ale jistě nahoru. Když jsem po dvou letech čekala dceru, měla jsem už o osm kilo víc. Po jejím narození mi porodní kila zůstala (všech 12 kg navíc) a už to jelo. Každý rok, postupně, pomaličku… Vždycky mi to vadilo, ale člověk si nějak zvykl, nikdy jsem si nepřipadala moc tlustá, ale začalo mě znepokojovat, že jsem si musela kupovat oblečení stále větších velikostí. Manželovi jsem se kupodivu stále líbila, od něj impulz nebyl.
Nakopl mě pořad v televizi Jste to, co jíte. Řekla jsem si, že když to dokážou jiní, proč ne já? Vzala jsem si rady dr. Cajthamlové k srdci a ze dne na den začala.
Bylo to v dubnu 2007. Začala jsem snídat, vyloučila bílé (zpočátku všechno) pečivo, smažené, tučné, sladké, uzeniny, sledovala jsem složení potravin na etiketách (což dělám dodnes)…. Chtělo to od počátku obrovskou vůli, kterou jsem si myslela, že nemůžu nikdy mít. Ale každé další kilo dole mě povzbudilo. Původně jsem si myslela, že když „sundám“ takových 10 - 15 kg, bude to můj strop, ale ono to šlo i víc.
Rotoped u mě rozhodně nezahálíFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Zařadila jsem do svého života pohyb, na který jsem teda nikdy moc nebyla. Koupila jsem si rotoped, který rozhodně ani po víc než dvou letech neslouží jako věšák na oblečení. Šlapu na něm pravidelně 3x týdně hodinu a s manželem jezdíme na in-linech 16km trasu ve dnech, kdy vynechám zmíněný rotoped. Denně cvičím posilovací cviky na břicho, zadek a stehna.
Věřte nebo ne, ale kila šla dolů poměrně rychle a po čtyřech měsících jsem měla dole 25 kg a po devíti měsících úžasných 37 kg. Od té doby jsem šla dolů asi o čtyři kila, ale víc už to moc nejde. Tělo asi našlo svůj strop, což bude u mě těch 66 kg. Mým cílem je 65 kg (při vážení večer)!
Všichni mi ale říkají, že už to nemám přehánět, že vypadám výborně! Člověk by neřekl, jak vás kila dolů změní: známí mě nepoznávali, byli úplně v šoku, když mě potkali po delší době. Dokonce se začalo šuškat, že jsem určitě těžce nemocná a nebo mám chlapa… Mám, ale pořád toho stejného, kterého jsem si před necelými osmnácti lety vzala a kterého moc miluju. Ten je na mě pyšný, dokonce začal žárlit, jen ho mrzí „ztráta“ mých prsou, která šla dolů o tři velikosti!
Dodnes mi není jasné, kde jsem v sobě vzala tu obrovskou chuť změnit tak radikálně svou postavu, ale ten pocit, kdy můžete v obchodě nakupovat oblečení, které se vám líbí, a ne to, které mají v obří velikosti, bych přála zažít každé z vás.
Je mi jasné, že se budu muset pořád hlídat, ale já vím, že to dokážu. Sice již nejsem na sebe tak hrozně přísná a čas od času zhřeším a dám si třeba zmrzlinu, ale mám to pod kontrolou a vím, čeho se mám držet a co chci.
Dokázala jste něco podobného? Vybičovat se k nečekaným výkonům? Změnit zcela svůj způsob života? Pište na info@prozeny.cz a zařaďte se do výběru redaktorek, kterým náleží honorář 500 korun.
