Článek
Začínalo jaro, když se můj přítel rozhodl koupit si nové auto. Byla to krásná černá kára elegantního vzhledu. Hned jak jsem ji spatřila, zamilovala jsem si ji taky. Byla to naše Meri, tak jsme se jí rozhodli říkat.
Uplynul asi měsíc od koupě. Zrovna jsme jeli v Meri navštívit nějaký veletrh. Přítel svou oblíbenkyni hrdě řídil, neustále si pochvaloval, jak dobře vůz vybral. Po cestě jsme míjeli zrovna takovou polní cestu a on navrhl, abych si zkusila po této polňačce s Meri projet.
Já, v té době hrdá absolventka první hodiny v autoškole bez jakýchkoliv zkušeností, jsem souhlasila. Prvních asi 500 metrů jsem pomalu brázdila polní cestu, potom přišla křižovatka a já jsem trvala na tom, že dál by měl jet přítel, že ještě nemám tolik zkušeností a taky mám strach, že mě někdo uvidí, jak tu jezdím bez řidičáku. Ale přítel tvrdil, že ne, že mám řídit ještě alespoň kousek. Tak jo. Vyřítila jsem se do křižovatky a hrdě Meri zapíchla do potoka.
V autě nastalo hrobové ticho a mně běželo hlavou, že to je moje poslední hodina předtím, než mě přítel zavraždí. Ale naštěstí zachoval klid. S naší Meri se za pomoci místních vydrápal z potoka. Já jsem jim celá rudá poděkovala a rychle jsme odtamtud vypadli. Naštěstí to odnesl jen pochroumaný nárazník a dnes je z toho už jen zábavná historka pro známé. Jo, a ze mě je neohrožená řidička!
Jestliže váš partner patří do skupiny mužů v uniformě, pak jistě máte co říci k našemu novému Tématu týdne. Posílejte nám své názory a příběhy ze života na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.
