Článek
Jako malá jsem vždy věřila, že existuje posmrtný život. Postupem času se ta víra ztratila, a když mi někdo vyprávěl, že se mu něco podivného stalo, tak jsem se smála. Jako dospělá jsem ale zažila cosi, co mi víru v tajemno opět vrátilo. Jako životní zkušenost se mi to vrylo hodně do paměti, protože někdy se stanou věci, které si nedokážeme vysvětlit nebo je časem přikládáme našemu menšímu výpadku paměti, ale není to tak. Prostě se to děje a my v to buď věříme, anebo nevěříme.
Pracovala jsem u tety, která si koupila v roce 1992 zchátralou budovu. Původně si tento objekt postavil František Horský z Horkýsfeldu. Byl to lovecký zámeček a pobýval zde se svou manželkou a dcerou Anetkou. Jeho žena a dcera zde zemřely na neznámou příčinu. Poté se zámeček díky městu Osek předělal na týdenní jesle.
Město pak zrušilo i tyto jesle a zámeček chátral, dokud si ho nevšimla má teta, která se chtěla vrátit z německého exilu. Koupila ten objekt a přestavěla ho do dnešní podoby - hotel s restaurací. Já jako servírka jsem zde trávila veškeré víkendy a prázdniny na brigádě. Takže jsem tu zažila plno práce, ale postupem času i pronuděná odpoledne. Lidé se hotelu vyhýbali a my začali uvažovat proč?
Snažíme se najít její hrobFoto: shutterstock.com
Říkalo se, že je objekt prokletý. Jednou jsme se rozhodli, že necháme vymalovat kuchyň. Když byla polovina hotová, zničehonic se spustilo rádio na plné obrátky. Pak zase pro změnu zhaslo světlo v mžiku a opět se rozsvítilo. Ale jen v jedné místnosti. Malíř si myslel, že si z něj děláme srandu, a tak začal nadávat, a v tom se opět spustilo rádio, aby přehlušilo jeho nadávání. A on řekl, že nám na malování kašle, že se tu nebude rozčilovat.
My se smáli, ale nevěděli jsme, proč se to děje. Oslovili jsme tedy jednu místní kartářku a vědmu. Přišla a sdělila nám nemilou zprávu, že tento objekt už nikdy nebude k podnikání vhodný a je i zcela neprodejný, protože Anetka - dcera někdejšího majitele - nenašla posmrtný klid. Proto tu vyvádí takové věci a dokud ji nenajdeme a nedopřejeme jí klidný odchod, bude tu stále s námi.
Tak to byl opravdu šok a na rady této dámy jsme začali hledat její hrob pokusit se jí usnadnit konečný odchod na onen svět. Ještě se nezdařilo. Osecký hřbitov je plný starých hrobek a bez názvů a bez pamětníků se asi nedohledáme, ale stále v tom vytrváváme a vždy každý týden pokládáme bílé růže na jiný osamělý hrob. Snad ho někdy najdeme a teta ten zámeček možná prodá.
Já už budu věřit na tajemno, je v tom i kousek něčeho zajímavého.
Máte nějaký zajímavý příběh s tajemným podtextem? Přestaňte se bát a pošlete nám ho na info@prozeny.cz . Uvidíte, jestli jsou vám hvězdy nakloněny, a vyhrajete od nás honorář 500 korun. Třeba vám to změní život!
