Téma týdne: Žiji s ním, ale nemiluji ho!

Láska? Je pomíjivá! První měsíce od seznámení máme chuť své štěstí vykřičet do světa, pomalu se vznášíme v oblacích, kdežto po čase jsme rády, že to prostě „jen funguje“. Jenže co když se jednoho dne dozvíme, že se vztah, námi považovaný za stabilní dostal do morální žumpy zvané nevěra? Nebo že každý večer usínáme vedle partnera jen ze „setrvačnosti“? Ukončíte to hned? Vyčkáte, co přinese zítřek? Budete se snažit najít radu na otázku: Co dělat když už ho prostě nemiluji, ale nemám sílu na odchod?

Naše čtenářka Martina se ocitla v podobné situaci. „Já jsem si nikdy nepřipadala dost hezká na to, abych dokázala uvolněně mluvit s muži. Neumím je přesvědčit, že i když mám pár kilo navíc, mohou u mě najít jiné kvality, od spolehlivosti po věrnost,“ vypráví ve svém e-mailu. „Pak jsem potkala Davida. Bral mě takovou, jaká jsem. Měl mě rád a já jeho. Začali jsme spolu bydlet asi po osmi měsících scházení se. A to byla ta chyba! Najednou přestal být něžný, pozorný, neměl zájem chodit se mnou do společnosti jako dřív. Nic už nebylo jako dřív!

Přiznám se, že jsem se uzavřela do sebe a nemám zájem komunikovat. Jenže on si ničeho z toho ani nevšiml. Přijde z práce, sedne si k počítači, jde spát – každý den. Jenže já mám strach odejít. Bojím se, že už si nikoho nenajdu. Že mě jako baculku nikdo nebude mít rád!“ vyjadřuje své obavy dívka s celým životem před sebou. Je jí totiž 24 let! A protože chce slyšet názory žen v podobné situaci, nenechte ji v tom, a napište třeba pod článek, jak jste se právě vy odhodlaly odejít od partnera, i když vás provázel strach ze samoty.

Něco podobného ale prožívají i starší ženy, protože jim prý pokročilý věk nedává na vybranou. Sylva, toho času bez zaměstnání, se vyznává ze svých pocitů. „S manželem jsme svoji 12 let. Lásku už by u nás nikdo nehledal, ta se ztratila dávno před tím, než stačily vyblednout svatební fotky. Každý si žijeme svůj život, máme oddělené ložnice, takže ani milostný život neexistuje. Ale vyhovuje nám to. Já nedávno přišla o práci, a protože už nejsem nejmladší, nedovedla bych si představit, že by se o mě aspoň zčásti partner nepostaral. Ve svém věku nemám moc šancí uchytit se v jiné práci. A v tom vidím tu výhodu soužití. Takže láska? I když není, tak může vztah fungovat,“ uzavírá svůj příběh jednapadesátiletá bývalá prodavačka. A dodává: „Nikdo mě za tento názor nemůže odsoudit!“ Uvidíme…

Ale abychom dnešní Téma týdne nekončili tak smutně, pro odlehčení jsem vyhledala úryvek z knihy od německého autora Hauka Brosta – Jak pochopit muže. Milé dámy, víte, jak poznáte, že vás ještě miluje on?

Teď nám ale napište, jestli žijete ve svazku „jen“ kvůli dětem, špatným finančním podmínkám, zdravotnímu stavu…? Jste s partnerem jako bratr a sestra? Žijete vedle sebe, ale ne spolu? A co vás nutí v takovém vztahu zůstat? Pište na info@prozeny.cz! Třeba zrovna z vašeho příběhu si může Martina odnést radu!