Tina Pletánková: Syna neopustím!

Časopis Uzlíček

Půvabná plavovláska se vžívá při výchově nejen do role plazícího se válečníka, ale dokáže nastudovat i teorie o rozpínajícím se vesmíru. Na to vše při našem setkání přišla řeč a musím uznat, že to byla příjemně strávená hodina a půl. Na rozdíl od některých populárních osobností, z nichž musíte každou odpověď doslova a do písmene páčit, Tina Pletánková je zábavná a otevřená.

Některé maminky si nejvíc vychutnávají okamžiky, kdy mohou chovat v náruči novorozeně, jiné dávají přednost tomu, až jejich dítě povyroste a dá se s ním již plnohodnotně komunikovat. Do které skupiny patříte vy?

Posledních pět let bylo neuvěřitelných hlavně v tom, že u prvorozeného dítěte je každý okamžik nový. U druhého potomka bych už věděla, jak to bude vypadat, i když se říká, že pokaždé je to jiné. U prvního dítěte je péče někdy možná až přehnaná, u druhého už to člověk podle mě bere trochu víc s nadhledem. Chci tím naznačit, že uplynulých pět let bylo nejintenzivnějším obdobím mého života a každým dnem je to stále intenzivnější! Když se Andulka, jak já Andrému říkám, narodil, věděla jsem, že kdyby se k němu někdo přiblížil a chtěl mu ublížit, tak bych ho vlastníma rukama snad ubila! Byl to pro mě nový človíček – takový, kterého milujete, protože je váš. Jenže můj cit se pořád zvětšuje a narůstá každým novým dnem. Ne že bych se tehdy, krátce po porodu, vyloženě těšila, až si spolu budeme moci povídat, ale je pravda, že teď si »medím« nad tím, jak je to čím dál tím lepší.

V čem především?

V tom, že v pěti letech už je to parťák, se kterým se můžete bavit o čemkoli. Samozřejmě že to přizpůsobujete tomu krásnému nevinnému dětskému světu, přesto je to ale pro mě skutečný partner, který umí šestým smyslem vycítit, že mi není dobře, a dokáže mě obejmout. Už umí být empatický, a to je pro mě naprosto kouzelné!

Dokáže vás nabít energií, jako to o své dcerce Sofii tvrdí vaše kolegyně Romana Jákl Vítová, která ji překřtila na »Akumulátora II«?

Na mě má ten vliv, že přicházím z práce domů a připravuju se na druhou směnu, která bude ještě namáhavější! Do práce si chodím odpočinout (smích). Když se z ní vracím, vím, že mám před sebou čtyři hodiny těžké a únavné bojovky, která spočívá v plazení po bytě, ostřelování protivníka, a další tisícovce her, co vyžadují velkou fyzickou námahu. Nehledě na to, že při nich člověk vypadá jako pitomec (úsměv). Právě Romana se mě ptala, jestli taky doma dělám stovky věcí, nad kterými by normální člověk kroutil hlavou. Ano, je to tak. Člověk se vrací do dětských let a je bezvadné, že si ještě umí hrát. A zbavíte se pracovních starostí, Andy je nabíječka dobré nálady!

Každá maminka tvrdí, že právě její potomek je tím »nej«. Čím je »nej« váš Andy?

V mnoha směrech. Je velmi živý, a to ještě říkám kulantně. Každé dítě bývá nabité energií, ale u Andyho to platí dvojnásob. Říkávám, že je to mejdanový typ. Večer nebo v noci bývá nejbystřejší. To je připraven na cokoli, včetně vzdělávání! On celkově nerad spí. Spánek ho okrádá o čas, kdy by mohl nabírat podněty z okolního světa, takže dostat ho do postele je nadlidský úkol. Vyplývá to z toho, že je extrémně zvídavý a řekla bych až přemoudřelý – takový náš pan Koumák. Každý den vedeme rozhovory na téma rozpínajícího se vesmíru, takže se musím i já v tomhle oboru vzdělávat. Našla jsem si třeba teorii pana Howinga, který udělal drobnou chybičku, a musela jsem mu ji převyprávět. Dávala jsem mu příklad balonku, který se nafukuje a jednoho dne se začne smršťovat. No a on vám na to řekne, že nemůže neexistovat konec vesmíru. A vy na něj koukáte, protože nevíte, jak to doopravdy je.