To nej z Varů: Modelky na vozíčku i super novinky

Eva Zaoralová byla uměleckou ředitelkou festivalu skoro dvě desetiletí, letos ji vystřídal Karel Och a paní Zaoralová zůstala uměleckou poradkyní festivalu. I přesto letošní ročník patřil z mého, čistě laicky-diváckého hlediska k těm opravdu povedeným.

Ze 179 filmů, které zde byly uvedeny, jsem viděla 18. Na jednu stranu je to zanedbatelné číslo, na druhou stranu jsem ale mnohdy zhlédla i čtyři denně, a to už docela náročné bylo. Sedm dní ve Varech mě opět po roce dokázalo, že skvělé filmy se točí opravdu na celém světě!

Poštěstilo se mi sedět v sále i při projekcích několika soutěžních snímků a musím uznat, že letos se bylo na co dívat! Kdo byste měli chuť se podívat na festivalové ozvěny, určitě si nenechte ujít filmy Restaurátor, Život v jednom dni, Neviditelná, Nic proti ničemu, Win win a samozřejmě Jana Eyrová!

Ačkoliv počasí z počátku za moc nestálo, v polovině týdne sluníčko nakonec přece jen vylezlo, a já jsem mohla po několika dnech sundat bundu a tenisky a vyrazit se vykoupat do bazénu hotelu Thermal. Kdo by se nechtěl koupat ve vřídelní vodě s výhledem na celé lázeňské Vary, že? Jak ale konstatoval Jiří Bartoška: „Kdyby aspoň dva dny na festivalu nepršelo, byli bychom spíš překvapení. Déšť už k festivalu prostě patří.“

A celkové resumé 46. ročníku? Organizátoři přinesli pár skvělých novinek jako třeba půjčovnu kol, na kterých se dalo bezplatně přejet ze sálu do sálu, bez toho bych některé snímky nestihla. Svoje kouzlo měly i projekce v letním kině, kde se poprvé promítalo už minulý pátek při zahájení festivalu. Vyvoleným zahajovacím filmem bylo nové zpracování Jany Eyrové.

Jako velmi povedenou hodnotím také novou festivalovou znělku – s Judem Lawem v hlavní roli. Ten loni dostal cenu prezidenta festivalu a proslýchá se, že příští rok se diváci budou moci opět těšit na britskou herečku Judi Dench. Která se, jen tak mimochodem, do Varů prý zamilovala a rozhodně to nebylo naposledy, co se přijela na festival podívat.

Snad jediná věc, která mi trochu vadila (a je to tak každoročně), je hlasitá hudba linoucí se i ve dvě hodiny ráno z některých stanů, kvůli které se občas dost těžko usínalo – ubytování jsem měla zrovna v ulici, kde jeden takový byl.

Další drobné minus je ve Varech dlouhodobě nedostatek restaurací, kde se normální člověk se svým omezeným rozpočtem rozumně nají. Pravdou je, že se to v posledních letech trochu zlepšilo a že ani jedno ze zmíněných negativ není chyba organizátorů festivalu.

Jako každý rok měl karlovarský festival i program Kino bez bariér, kdy se vozíčkáři mohli bez problémů i s asistentem dostat do sálu. Letos se tato „bezbariérová“ akce rozšířila o netradiční módní přehlídku s názvem Žijeme spolu, kdy modelky chodily vždy v páru – vozíčkářka a chodící dívka. Netradiční dvojice předváděly modely značky E.daniely, na mole se ukázaly i Dana Morávková a Tereza Voříšková.

Co říci na závěr letošního festivalu? Že už se nemůžu dočkat příštího ročníku, který bude v pořadí už 47. Atmosféra kolonád plných lidí, z nichž má zhruba 95 % kolem krku oranžový „náhrdelník“ s festival pasem, je totiž neopakovatelná. Možná bych ještě měla dodat, že si teď dávám očistnou kúru od kávy. V průměru jsem jich totiž vypila nějakých šest denně a to prostě zdravé není!