Téma týdne: Úředníci: Zabít je, či pochválit?

„Úředníci? Je to banda loupežníků!“ vykulí na mne oči sousedka Iveta. A dodává: „Já když mám jít něco vyřizovat, musím si dát stopičku na kuráž, protože nemám nervy na tu byrokracii a aroganci.“

A něco podobného mi řekli všichni mí bližní. Několikrát jsem si vyslechla, jak je ten a onen připravil o tohle a tamto. Pak taky, že s poctivostí nejdřív pojdeš, nikomu se dneska nedá věřit, a hlavně „copak mám v kapse tolik peněz, kolik po mně chtěl?“. Ale dobře, naděje umírá poslední. Čím více negativismu ze všech stran přibývalo, tím byl můj plán jasnější. Je to výzva. Zahájím pátrání! Hledá se vlastenec s čistou duší, která se nedá uplatit ani zastrašit, a hájí zájmy obyčejných občanů. Co myslíte? Existuje takový úředník?

Já jednoho znám. Je to sympatická sociální účetní z nejmenovaného domova důchodců na západě Čech, která pomohla mé rodině důstojně pochovat zemřelé příbuzné. Že je to trochu morbidní příklad? Ano, je, ale bohužel smutně pravdivý.

Když sledujete publicistické pořady, ve kterých se odehrávají případy někdy opravdu neuvěřitelné, říkáte si, že možné je snad všechno, ale tak nějak reálně nevěříte, dokud se hůlka nespravedlnosti nedotkne i vás. I já jsem si to myslela. Strýc a teta mé maminky se na sklonku života uchýlili do domova důchodců kvůli nepřetržité zdravotní péči. Ani dálka přes celou republiku nezabránila mé matce a jejím třem sourozencům, aby je navštěvovali a celkově s nimi udržovali kontakt. Tyto čtyři osoby se měly jako první dozvědět, že jejich teta a strýc již nežijí. Avšak ouvej. Byl to někdo jiný. Člověk, který obalamutil dva staré, nemocné lidi, aby mu důvěřovali a před smrtí podepsali odkázání majetku. Říká si osobní pečovatel. A právě hamižnost ho dohnala k nevídaným činům.

Zčistajasna se nejen pod příbuznými „papírově“ slehla zem, ale co hůř: došlo k záhadné ztrátě obou uren, u kterých, když se po zhruba po půl roce telefonátů a osobních návštěv našly tak tiše, jak se vytratily, se zjistilo, že nemůže dojít k jejich vydání. Proč? Protože příbuzní přece neexistují a na všechno, paninko, musíte mít papír, bylo řečeno mé mamince v pohřebním ústavu. Smutné, že? Chcete důstojně pochovat své zesnulé příbuzné, ale nemůžete!

V ten moment nastoupila na scénu paní Vladislava, sociální účetní, ke které postoupila záležitost s vydáním osobních věcí po zemřelých. Celá situace se jí zdála být poněkud podivná, a jak tak poctivě procházela dokumenty a dostávala se více pod pokličku faktům z minulosti, zjistila celou hroznou lež. A hlavně se ji snažila vykompenzovat. Svým následným jednáním nakonec opravdu pomohla záležitost objasnit tak, aby se urny dostaly do správných rukou a mohly být uloženy tam, kam patří. Co na to říct? Tady bylo srdce a úředník na správném místě!

Teď nás ale zajímá, jak válčíte s úředníky vy?! Co vás na nich naposledy rozčílilo? Proč si získali vaši ne/důvěru? Jsou vážně tak špatní, jak se o nich povídá? Každý příběh je něčím zajímavý, tak se nebojte ho sepsat a poslat k nám do redakce na info@prozeny.cz. Připomínáme, že můžete vyhrát 500 korun!