Hlavní obsah

Uštvaná matka: Jak malí muži umírají kvůli odřenině

Foto: Marie Bartošová

Zážitky dětí, které se zprvu zdají dojemné, mi přijdou časem vtipnéFoto: Marie Bartošová

Reklama

Jsem člověk trochu cynický. Určité chvíle a situace, které jiným připadají smutné a vyvolávají v nich emocionální reakci v podobě lítosti, mi naneštěstí připadají směšné.

Článek

Jistě schytám vlnu kritiky, ale i v případě mých vlastních dětí byly a jsou momenty, které svým roztomilým projevem lítosti vyvolávají mé pobavení. Takovými chvílemi jsou zejména drobná poranění čísla dvě, které svá zranění takřka vždy velmi intenzivně slovně doprovází a prožívá ojedinělým způsobem.

Nedávno jsme vyjeli na projížďku na koloběžkách. Číslo jedna jelo takovým způsobem, že vedle sebe toto jednostopé vozítko víceméně pouze táhlo. Číslo dvě naopak ve snaze předvést jako správný chlap, co umí, nasedlo a rozjelo se jako Armstrong v nejlepší formě. Napříč mému důraznému upozornění, aby nebrzdilo brzdou, která nebrzdí, ani novými teniskami, a aby v případě touhy zastavit jen seskočilo a pustilo řídítka, dosáhlo na konci kopce rychlosti zhruba dvacet kilometrů v hodině. Pomalu jsem začínala opět počítat své plodné dny, ale číslo dvě jako zázrakem přežilo.

Za první zatáčkou bez sebemenších výmolů nastal zlomový okamžik, kdy z dosud nezjištěných příčin upadlo tělo čísla dvě i s koloběžkou. Tento zákeřně rovný úsek silnice se nám stal osudným, neboť tím náš výlet skončil.

Číslo dvě vyžadovalo okamžitý návrat domů, nejlépe, abych těch dvě stě metrů do kopce k domovu utíkala sprintem a přijela pro něj autem. Za mohutného plačtivého doprovodu jsme se pomalu vrátili, abych následně zjistila, že příčinou řevu jsou dvě malé odřeninky o velikosti dva krát dva centimetry s nepatrným náznakem krve. Byla jsem lehce zmatená. Akustický projev naznačoval potrhané vazy, tříštivou zlomeninu kolene určeného k bezodkladné amputaci s nutností příjezdu RZS a převozu do nemocnice, nejlépe vrtulníkem.

Číslo dvě během omývání válečného zranění s trvalými následky na jeho duši dospělo k názoru, že už nikdy nebude chodit, a že tento zážitek je to nejhorší, co se mu mohlo v životě stát. Nabídla jsem mu tedy jako útěchu náplast s obrázkem. Mé raněné mládě si vyžádalo minimálně náplasti tři, přestože zranění mělo pouze dvě. Naprosto duchapřítomně jsem tedy zalepila i zdravou část povrchu jeho těla a nabídla jsem mu dlahu, obvaz a diazepam. Číslo dvě se spokojilo s náplastmi a ukrylo se v bezpečném koutě svého pokoje, aby rozjímalo nad svým tragickým osudem.

Přestože mi ho bylo nesmírně líto, vždy když tuhle historku vyprávím, připadá mi směšná. Jestli máte doma také citlivku, vítejte v klubu.

Reklama

Načítám