Hlavní obsah

Uštvaná matka: Mám doma traktoristu a čarodějnici

Foto: Petr Makovička

My zatím chodíme do školky...

A je to tady – konec školního roku. Děti se těší na prázdniny, rodiče vyděšeně očekávají, co jim přinesou ratolesti tentokrát na vysvědčení, a prarodiče rozbíjejí prasátka, aby mohli koupit odměnu vnoučatům bez ohledu na to, jaká numera se objeví pod prospektovým obalem.

Článek

Moje čísla zatím chodí jen do školky, takže jsem ušetřena těch nervů a nemusím prodávat levou ledvinu (ta pravá se mi zdá výkonnější), abych je odměnila. Upřímně se na školní léta svých dětí strašně těším. Už teď trénuju strouhání pastelek, dá se říct, že jsem profesionální strouhač. Na nákup školních potřeb si sice budu muset vzít zřejmě hypotéku, ale opravdu se nemůžu dočkat.

Číslo dvě bude mít na podzim šest let, a do školy ještě nepůjde. Slyšela jsem párkrát „prodluž mu dětství“, ale to není ten pravý důvod, proč ho ambiciózně necpu do první třídy už nyní. Myslím, že na to ještě není dostatečně vyzrálý. Nemám žádné komplexy, které bych si na něm chtěla hojit tím, že bych z něj dělala malého génia. Jednoduše ho nebaví moc psát, nechce rozpoznávat písmenka ani tvary a čísla mu nic neříkají. Jistě je dostatečně inteligentní, aby se to vše naučil. Ale ani při sebelepší motivaci se toho zatím nechytá. (Navíc mám podezření, že je nahluchlý. Pořád na něj mluvím a mluvím, a on mě stejně ignoruje. Špatný sluch by mu mohl dělat ve škole problémy.)

Všimla jsem si, že se někteří rodiče vzájemně tak nějak předhánějí, kdo má chytřejší dítě, a v domnění, že se ukážou před ostatními v nejlepším světle, zapomínají pozorovat své děti a všímat si toho, zda jsou již zralé nebo po čem konkrétně touží. Neměli bychom očekávat něco, o čem víme, že nemůže být splněno. Klademe tak svým dětem cíle, kterých nemohou dosáhnout, protože to nejsou cíle jejich, nýbrž naše.

Pokud můj syn nebude v budoucnu dobrý v českém jazyce, pravděpodobně ho nebudu směřovat ke studiu na filozofické fakultě, přesto, že toto bylo „mým“ snem. Pokud má dcera bude zvracet při pohledu na krev, pravděpodobně ji nebudu přihlašovat ke studiu na zdravotnické škole, přesto, že jsem „já“ jako dítě chtěla být zdravotní sestřičkou. Byly to mé cíle, mé sny. Mou nynější metou je pouze podporovat své děti, aby těch svých snů a cílů mohly dosáhnout, ať to stojí, co to stojí.

Momentálně jsou jejich představy o budoucnosti typicky dětské (aspoň doufám, že to nemyslí vážně). Číslo dvě chce být traktoristou, stejně jako dalších padesát tisíc kluků jeho věku. Ve druhou chvíli vyvolává, že sice nebude policista, ale bude řídit policejní vůz. Z čehož vyplývá, že se pomalu chystá na dráhu zločinu. V dalším záchvatu vykřikuje, že bude boháč a koupí mi popelářské auto. Nevím, kde přišel k informaci, že bych chtěla vlastnit popelářský vůz, špatně se s ním parkuje.

Číslo jedna je ještě příliš malé, než aby mělo představy o budoucnosti. Jen občas hlesne, že bude čarodějnice. Dle toho soudím, že se chystá brzy na vdavky.

A když jsem napsala, že své děti podpořím v dosažení jejich cílů, je třeba dodat, že:

  • Vlastníme kolonu deseti malých traktorů, dvou vleček a pěti řidičů
  • Garážujeme také čtyři policejní vozy, pro jistotu tři sanitky a dvě hasicí auta
  • Pro případ „dráhy zločinu“ jsem upletla kuklu a ušila rukavice (kvůli otiskům)
  • Boháčovi v garáži stloukám sejf
  • Popeláře sabotuji
  • Čarodějnici jsem pořídila koště a šetřím na věno

A jaké sny mají vaše děti?

P. S.: Pochvalte je, ať už se na tom lejstru zjeví lecjaká sportka!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama