Hlavní obsah

Uštvaná matka: Můj brácha má prima ségru

Foto: Petr Makovička

Svého bráchu jsem jako malá zbožňovala víc než svou plyšovou opici Judy

V dřívějších článcích jsem několikrát rozebírala různá vývojová stadia, ať už dětí nebo nás matek. Dnes bych se pozastavila nad rozvíjením sourozenecké lásky. Naprosto nesebevědomě tvrdím, že můj brácha má prima ségru.

Článek

Když jsme byli školkou povinní, říkali nám „Jája a Pája“. Zbožňovala jsem ho víc než svou plyšovou opici Judy. Nechtěla jsem se od něj hnout ani na krok. Ve školce jsme spali v jedné postýlce, chodila jsem do předškoláků, abych to k němu měla blíž, a nikdo na něj nesměl sáhnout. Toto období se přeneslo i na základní školu. Nikdo nemohl udělat lepší bábovku než můj brácha a měl privilegium kdykoli opsat domácí úkol.

Jelikož šel můj bratr do školy o rok později, chodili jsme do stejné třídy – jako dvojčata. Zpočátku nám to ani jednomu nevadilo, ale postupem času proběhly jisté změny. Se vstupem do druhého stupně základní školy začal tvrdit, že jsem adoptovaná, přestal si ke mně sedat u oběda, našel si kamarády a ségra, co mu visí na krku, se stala „trapnou“. Toto své odstrčení jsem chápala jako zradu a ve snaze nějak se mu pomstít jsem doma práskala každý domácí úkol a písemku rodičům. Přesto, že mi vyhrožoval slovy „Pavlíno, dostaneš namlíno“, nikdy to nerealizoval. Většinou mi daroval nějakého angličáka, aby mě uplatil, a já tak nežalovala. Když jsem vysbírala ve formě úplatku všechna auta, zazněla ona vyhrožující věta, tak jsem mu je všechny vrátila. A sbírala jsem je znovu.

Byla jsem mu natolik oddaná, že když chtěl doma cvičit karate, držela jsem si před tělem polštář, stojíc zády k posteli a dělala jsem mu boxovací a kopací pytel. Protože jsem vždy byla útlého vzrůstu, těch pár vteřin ve vzduchu, než jsem dopadla na postel, jsem měla opravdu pocit, že letím.

V době puberty jsem pomalu zjistila, že je brácha děsnej vůl. Trávil v koupelně dvojnásobně delší dobu než já, pořád na sebe něco šplíchal, holil si neviditelné vousy, experimentoval s tabákovými výrobky, plival co pět minut a do slovníku zařadil slovo „vole“. Přesto, že to byl pořád můj malý bráška, najednou byl mnohem drsnější. Když pronesl větu „ruce pryč vod mý ségry“ před svými kamarády, vyrostla jsem o půl metru.

Časem jsem zjistila, že mít staršího bratra skýtá i jisté výhody. Na dětských táborech jsem byla mezi děvčaty královna. Měla jsem bráchu ve starším oddílu, tudíž neustálý přístup do chlapeckých ubikací a nepřetržitý kontakt s ostatními kluky. Tajně jsem si rozbíjela v chatce hodinky, abych se k nim mohla propašovat s opodstatněnou záminkou. Při soutěžích se bratr v případě mého vítězství hrdě hlásil k našemu sourozenectví slovy „to je moje ségra, vole“. V případě prohry jsem bratra neviděla až do večeře.

Další výhody se objevily okolo naší plnoletosti. S výmluvou „mami, ale Jarda může, tak proč ne já“ jsem většinou uspěla. Odcházeli jsme společně, vraceli jsme se společně, ale většinou byl každý z nás někde úplně jinde. Ať už jsme na sebe byli občas sebevíc hnusní, nejvíc jsme drželi při sobě v době, kdy jsme se spikli proti rodičovské autoritě nebo někomu z nás bylo ubližováno.

Nyní v dospělosti se často nevídáme, a já stále se svojí dětskou naivitou doufám, že za slovy „ahoj hubo, no ty vypadáš“ se skrývá ono sourozenecké „ahoj sestričko, rád tě vidím“.

Stejně tak, jako jsem byla já závislá na svém bratrovi, jsou na sobě závislé i mé děti. Číslo dvě už ve třech letech dělalo číslu jedna bodyguarda. Jakmile na ni někdo sáhl, proneslo „Nech ji, to je moje šeščička Mondejka“. Mé děti jsou stejné, jako jsme byli my. Také se proti mámě spiknou, také jeden druhého litují, když jednomu z nich nadávám. Také se perou a hádají kvůli blbostem, a přesto by na sebe nedaly dopustit. Čas od času se stane, že mí rodiče osloví mého syna Jardo a moji dceru Pavlínko, a já se vždy jen nostalgicky pousměji. Jsou věci, které se nezmění.

P. S.: Komu se podaří rozluštit jméno mojí dcery, získá dva bludišťáky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama