Článek
Máte budík? Určitě ho máte všichni. Já mám tři. Jeden mechanický, dva živé. Dnes mne ale vzbudil budík číslo čtyři. Můj otec. Nic vás nevytáhne z postele líp než křik vašeho otce: „Okamžitě zastav tu vodu a zavři to okno!!!“ Za ten výskok z lůžka by se nestyděl kdejaký atlet. Jdu se mrknout, proč táta tolik křičí, a zavadím cestou o hodiny.
Je 6.00 středoevropského času. Není divu, že jsem neslyšela mechanický budík v podobě mobilu. Ještě totiž neměl zvonit. Beru ho po cestě do rukou a všímám si, že je otevřený seznam volajících. „Ach můj bože, někomu volaly.“ Alespoň zjistím, odkdy jsou vzhůru. Jdu do posledních volaných čísel. MŮJ BÝVALÝ TCHÁN!!! Z celého telefonního seznamu čítajícího asi 70 telefonních čísel si musí vybrat zrovna jeho… ZA CO??? PROČ JÁ??? Čas volání 5.21 hodin. JE PO MNĚ!!!
Zjišťuji, že se děti rozhodly zřejmě vykoupat. Přišouply si stoličku k vaně a napouštěly vodu. Asi mi chtěly udělat radost. Taky asi chtěly uklidit, a nenašly koš, protože různé kosmetické pomůcky a jiné drobnosti vyhazovaly z okna koupelny.
Číslo jedna lítá nahé. Stoupla jsem do loužičky. Automaticky ji utírám, a až později mi dochází, že vlastně nemáme psa. Už vím, proč je číslo jedna nahé.
Přichází babička v domnění, že půjde do pracovny. „Kde je klíč? Byl ve dveřích.“ … (Do háje!!! Proč já???) Začalo se tam zamykat, aby tam číslo jedna neprovádělo inventarizaci, ovšem klíč se nechával v zámku. Základní chyba.
Úklid nepořádku se odsouvá, oblékání také. Hledá se klíč. Číslo dvě se v nadšeném duchu bojové hry nabízí, že ho najde. Po deseti minutách se vrací se superautem v ruce, aby ukázalo, co právě našlo. „A kde je ten klíč?“ ptá se babička čísla dvě. „Jo tak ten tam není, babi.“
Plazím se po podlaze a hledám klíč. („Panebože potřebuju kafe, neurol, kulku do čela, cokoli.“) Klíč nalezen. O metr dál ve vedlejších dveřích.
Děti zaúkoluji oblékáním a jdu si odbýt ranní hygienu. Po návratu nemohu najít oblečení, které si měly děti obléknout. Oblékám jen sebe a zhluboka dýchám. Honím číslo jedna s ponožkou v ruce. Honím číslo jedna s tričkem v ruce. Honím číslo jedna s kalhotami v ruce. Posléze pomáhám s oblékáním číslu dvě. Brání se, ale je bez šance.
Číslo jedna se mezitím vysvléká. Už nemá ponožky. Nemohu najít ponožky.
Dívám se vzhůru směr půda a rentgenovým viděním si představuji ten krásný pevný trám. Tam by to šlo.
Číslo dvě nechce jít do školky, ale nakonec souhlasí takřka dobrovolně pod příslibem, že si může vzít s sebou jedno auto. Vybírá si to největší.
Musím si ještě odskočit na toaletu. Našla jsem ponožky.
Při obouvání přesvědčuji číslo jedna, že v botách od čísla dvě se jí bude špatně chodit. Nechápe. Opět ječí a nechce mi odevzdat boty pro svého bratra. I přes protesty je sundávám a během hysterického křiku čísla jedna je rychle obouvám číslu dvě. Obouvám i číslo jedna, které v momentě vystřelí ke dveřím a vrhá se na ulici. Další ranní rozcvička. Honím dítě. Soused se mi směje. Číslo dvě sedí za volantem. Vysvětluji mu, že na pedály nedosáhne a na volnoběh daleko nedojedeme. Díky bohu to chápe a můžeme vyrazit... Zbožňuju rána...
A jak se máte po ránu vy?
