Hlavní obsah

Uštvaná matka: Ženy na mateřské dovolené vydrží všechno!

Foto: Petr Makovička

Matky na mateřské dovolené jsou dle mě hodné obdivuFoto: Petr Makovička

Reklama

Zjistila jsem, že jako matka toho vydržím hodně. Protože musím. Protože mi nic jiného nezbývá. Občas se slzou v oku a nostalgií na jazyku vzpomínám na dny bez únavy a výchovných momentů.

Článek

Mám opravdu výdrž. K vytrvalosti jsem se ovšem musela dopracovat tvrdou dřinou a odříkáním. Možná k tomu přispěla i klasická ženská vlastnost zvládat více věcí najednou, což například muž nikdy nepochopí.

Po narození syna jsem spala pokaždé, když spal on. Dala jsem svému životu rytmus, který vyžadovalo dítě, a jako matka jsem se v dané situaci aklimatizovala. Byl to těžký vytrvalostní trénink, na jehož konci jsem stanula na prknech slávy. Vyburcovala jsem tělo k hraničním fyzickým i psychickým výkonům, což vyvrcholilo v touhu po ještě větších metách. A tak přišlo na svět další dítě, abych se mohla zocelovat (a tvrdit, že mám opravdu jako matka výdrž).

Po narození druhého dítěte jsem se už chovala jako profesionálka. Když dcera usnula, necítila jsem potřebu položit své uondané tělo vedle ní, ale šla jsem si v klidu vypít kávu, přečíst pár stránek knihy, vyžehlit, uklízet, nebo jsem jen tak lenošila a vychutnávala ticho čtyř stěn. Byla jsem natolik zdatná, že pro mne nebyl problém pít ranní kávu, číst mezitím noviny, houpat nohou miminko, druhou rukou mu podávat jakoukoli žužlání hodnou hračku a zároveň na něj žvatlat.

Ve stejném momentě jsem zvládala ještě sledovat tříletého syna, zda náhodou neláme autům dveře či necucá pneumatiky namísto snídaně. Nebyl pro mne problém pustit pračku, zabavit malé mimčo během vaření oběda, hlídat druhé dítě, aby si hrálo pouze s metličkou a hrncem a nepokoušelo se ukrojit si prsty ostrým nožem. To vše během telefonního hovoru či konverzace s případnou návštěvou. Jako bonus jsem stíhala ještě přepínat z Minimaxu na Óčko.

Jako matka toho vážně vydržím hodně. Bez potíží jsem po dlouhém náročném dni se dvěma dětmi vysedávala u notebooku do dvou do rána, psala články a zážitky, mezitím jsem chatovala s kamarády, odpovídala na e-maily, v mezičase jsem kojila dcerku, doprovodila syna na záchod, za další půl hodinu do koupelny se napít, mezitím jsem se stihla pohádat s manželem, a to vše s takovou vervou, že únava, která by se jindy dostavila, vyhlásila v daný moment bankrot a emigrovala z mého těla ven.

Jako matky toho vážně vydržíme hodně. Až v tom velkém kolotoči nazvaném horská dráha (nebo se tomu říká mateřská dovolená?) zapomínáme samy na sebe. Rodičovská dovolená v sobě ukrývá tři roky otročení, tvrdé práce a dřiny, abychom vykřesaly ze sebe to nejlepší. A to proto, abychom to „nej“ předaly těm našim „nej“ – nejmenším. Jsou to tři roky beze spánku, klidu a bez volného času. Jsou to krásné roky strachu, zda to, co děláme, děláme správně. Jsou to tři roky pevných nervů neříct všem těm, co nám neustále radí, aby šli do háje (a pokud je tam pošleme, abychom to ustáli se ctí).

Jsou to tři roky přípravy na přestřižení pupeční šňůry zvané „bezvýhradná mateřská láska“. Jsou to tři roky bez nezávazné konverzace na jakékoli jiné téma, než jsou zrovna děti a slevy plen. Jsou to tři roky bez kontaktu s vnějším světem a s lidmi, které jsme zrovna nepotkaly v kojenecké poradně nebo na hřišti. Jsou to tři roky příprav na výstup z vakuové bubliny mateřství do velkého světa mluvy bez slovíček typu „ham, papu, bác“. Jsou to tři roky výjimečné lásky, a ať už jsou ty tři dvanáctiměsíční kroky jakkoli náročné a těžké, jsou to kroky, zanechávající permanentní stopy.

Matka vydrží hodně.

Protože musí.

Protože chce.

Protože miluje.

P. S.: Prvním náznakem permanentní stopy je tik v jednom oku. Znáte ho?

Reklama

Načítám