Článek
Velká část z nás vnímala před 20 lety Václava Havla hlavně skrze televizi – byl to ten pán s komickou dikcí a krátkými kalhotami, který stále někde řečnil. A část redakce ho v té době nevnímala vůbec, protože se ještě nenarodila.
Pak přišly změny. Zrušili spartakiádu. To bylo fajn. Nikdo už po nás nechtěl, abychom v pionýrském úboru drželi stráže u pomníků a nudili se v prvomájovém průvodu. V obchodech se objevily jiné žvýkačky než Bajo, Pedro a Rekord. Taky dobrý. Banány, kiwi a mandarinky bylo možné koupit i jindy než jen na Vánoce. S kamarády žijícími v západní Evropě už si člověk mohl nejen psát, ale dokonce je zajet i navštívit. Centra měst se začala opravovat, mizela lešení, vznikaly nové obchody. Každý mohl cestovat, kam chtěl, nikdo nikomu nenařizoval, co může nebo nemůže studovat. To všechno bylo a je skvělé! A dnes sedíme v kanceláři a připravujeme pro vás magazín, do kterého každý může napsat, co si myslí.
Václav Havel byl pro nás víc slušným a statečným člověkem než jen velkým prezidentem. Zastával názory, které nebyly tuctové. A na rozdíl od mnoha jiných měl odvahu říkat je nahlas.
Měli jsme Vás rádi, pane Václave Havle. A vážíme si toho, co díky Vám máme.
