Hlavní obsah

Uštvaná matka: Jak jsme se rozhodli hubnout sportem

Foto: Petr Makovička

Jaké sporty provozujete se svými dětmi vy?

Nedávno jsem četla průzkum, který varoval, že naše děti tloustnou. Na vině jsme my, rodiče, neboť jsme to právě my, kdo děti přežírají, dovolují jim vysedávat u televize, u videoher a mnohdy jim ani sami tu zábavu nepůjčíme.

Článek

Vzala jsem si k srdci různé statistiky o nadváze v dětském věku a zakoupila naposled pro sebe a děti krabici plnou zákusků. Takže se to týká i nás. Ale co s tím? Budeme sportovat!

Během pojídání větrníku jsem si vzpomněla, že mi v garáži leží sada na badminton, několik fotbalových míčů, dvě hokejky a cyklistická výbava pro celou rodinu.

Poté, co jsme dojedli a byli schopni vstát, jsme se vykutáleli na zahradu, kde jsme se pokoušeli nahánět ve vzduchu badmintonový košík. Číslo dvě si raketu na badminton spletlo s hokejkou a hrálo florbal, přičemž číslo jedna stálo v bráně a vysokofrekvenčním hlasem mi oznamovalo, že má brácha špatný balon. Nechala jsem tedy děti, aby si zvolily svůj vlastní způsob hry a byla vděčná, že se vůbec hýbají. V okamžiku, kdy přiběhly se síťkou na badmintonové náčiní, do které chytily asi dvacet mandelinek a dva motýly, mi došlo, že tento druh sportu pro nás asi nebude ideální.

Rozhodla jsem se tedy, že si vyjedeme na kole. Neboť jsem na tomto jednostopém prostředku neseděla od doby, kdy se mi narodilo první dítě, pocítila jsem touhu sebrat dětem přídavná kolečka a upevnit je na mé kolo. Prvních dvě stě metrů jsme šli pěšky a o jízdě na kole si jen povídali, protože jsem přesvědčena, že každé praxi předchází i teorie. Číslo dvě se na můj pokyn rozjelo a ujíždělo jako Armstrong hnáno poryvem větru do zad. Číslo jedna, které vyrazilo na kole bez šlapátek, se dalo do sedavého klusu a řítilo se za bráchou zvláštním způsobem, ze kterého nebylo patrné, zda rovnováhu skutečně drží, nebo balancuje ze strany na stranu zcela neúmyslně. Já, jakožto iniciátorka našich sportovních začátků, jsem pocítila silné nutkání rozběhnout se za svými dětmi a zachytit jejich adrenalinem nabuzená těla dřív, než sjedou do potoka.

Jelikož jsem během našeho prvního a zároveň i posledního cyklistického tréninku zjistila, že sama dvě děti na kole neuhlídám, naplánovala jsem si na druhý den cestu do obchodu se sportovním náčiním. Potlačila jsem svůj xenofobní vztah k atletickým disciplínám a zakoupila jsem dvě švihadla, neboť se mi toto nářadí zdálo poměrně bezpečné.

Doma jsem dětem vysvětlila způsob, jakým způsobem se zachází se švihadlem a v malé exhibici jsem jim předvedla pár skoků. Jakmile se mi podařilo odmotat švihadlo z lustru a posbírat střepy z rozbité žárovky, ponechala jsem dětem prostor pro rozvoj jejich dovedností. Křik čísla jedna, které bylo uvázáno k židli jedním švihadlem, mě ovšem přivedl zpátky do pokoje. Na houpačce připevněné ocelovou karabinou ke stropu bylo upevněno švihadlo druhé, na kterém se za nohu pohupovalo plastové miminko, což mi autenticky připomnělo scénu z filmu „Jedna ruka netleská“. Po osvobození miminka i čísla jedna jsem uschovala švihadla do kufru svého auta pro případ, že bych potřebovala tažné lano.

Na základě těchto událostí jsme se s dětmi shodli, že budou v budoucnu navštěvovat pouze sportovní kroužky pod vedením zkušených lektorů. Číslo jedna by chtělo tančit a číslo dvě hrát fotbal.

A jak jste na tom se sportem vy?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama