Článek
Když nám dospělým selžou všechny výchovné metody, voláme na pomoc čerta. Vyvoláním jeho představy v dětských hlavičkách jako „pekelným zázrakem“ zmizí nepořádek v pokoji, sní se neoblíbené jídlo či nastane klid v postýlce. Stačí tajuplně říct: že na tebe zavolám čerta!
Pro oživnutí jeho strašidelných schopností je třeba jednou do roka jeho existenci dětem připomenout. Prostě – aby ho děti uviděly na vlastní oči a trošilinku se vyděsily. Stačí primitivní maska, pomazaný obličej uhlím, kus starého řetězu a pytel od brambor, a kam se hrabe horor Vřískot 3! Ve chvíli, kdy už některé z menších bývá téměř počuráno strachy, zasahuje svatý Mikuláš a čerta žene zpět do pekla. Pokud si cestou vezme někoho z přítomných do pytle a do pekla, je výchovný prostředek zaručeně posílen na celý další rok.
Jistě se najde mnoho psychologů či matek, co čtou rády výchovné příručky, kteří mi v diskusi vysvětlí škodlivost šoku pro malé děti. Nejde samozřejmě o to způsobit dětem trauma, ale o připomenutí staročeské tradice s pohádkovou bytostí a církevním obyčejem v době adventu.
Když jsem byla malá, svatý Mikuláš k nám nechodil, matka mi dávala za okno talíř nebo punčochu se sladkostmi, a vždy tam byl z výchovných důvodů i kousek uhlí nebo brambora. Měla jsem strašnou radost z tradičního obsahu: brambora a uhlí, dar z pekla, a perník, oříšky, žvýkačky, a když soudruh v totalitních letech dovolil, tak i jedna mandarinka – dar z nebe.
Když jsem si pořídila svoji vlastní rodinu, pořádala jsem pro děti i jejich kamarády velkou mikulášskou nadílku u nás v obýváku. Bydlíme na periferii, kde se tradice hodně drží, a tak za večer přišlo i pět Mikulášů s čerty a anděly. Chodili po domech a všude dostali něco „na zahřátí“. Jednou se zahřívali tak mocně, že po jejich odchodu děti přilepené na okně volaly:
„Maminko, maminko, na zahradě nám chcípnul čert!“
Nechcípnul, jen to přehnal s ohnivou pekelnou vodou a usnul na schodech u branky. Ten rok čert jako strašák moc nefungoval. Ožralci respekt nebudí.
Byly ale i smutné roky, kdy byl svatý Mikuláš oficiálně na podnikových besídkách zakázaný a místo něho chodil děda Mráz. Soudruzi se nejspíš báli nebe i pekla. K nám domů ale nesměl. A proč taky?! Pan Josef Lada žádné „Dědušky Maroz“ do svých krásných obrázků „České Vánoce“ přece nikdy nenakreslil. V Čechách vždy chodil svatý Mikuláš, čert a anděl, no ne?!
Tak hezkou dnešní svatomikulášskou nadílku!
