Hlavní obsah

Veronika Žilková: Proč chodit na třídní srazy?

Foto: Mona Martinů

Vaše potřeby a touhy jsou v dospělosti stejně intenzivní jako byly ve čtvrté třídě!

Všichni známe třídní srazy a většinou jsme všichni na nějakém byli. Když přijde pozvánka na sraz třídy x let od devítiletky, člověk se na chvilku zasní, zavzpomíná, a pak si řekne… A proč tam mám vlastně chodit?

Článek

Už jsem přece dávno jinde, mám svůj život, práci. Co si tam tak asi budu povídat s někým, koho jsem neviděla třeba 20 let? Nakonec zvědavost nedá a člověk si jde zavzpomínat.

Nejdříve proběhne pár zdvořilostních otázek: Tak čím se vlastně živíš, máš děti, rodinu? Přes vrásky a nadváhu spolužáků si člověk uvědomí, že taky už není ta malá holka, co si vycpávala vršek plavek vatou, aby vypadala, že má aspoň nulky.

Pak ale najednou, jako kdyby fungoval stroj času – se v mozku sepne program dětství a vy si začnete dotyčné vybavovat jako děti. Vůbec vás nezajímá, že Petr má teď panděro jako hrom. Vidíte před sebou jeho dětskou podobu, když vytáčel učitelky nohama položenýma na lavici.

U spolužačky si všimnete, že trochu zestárla, ale vůbec vás to nezajímá, protože v její tváři hledáte rysy, které si pamatujete ze čtvrté třídy. Najednou ji vidíte, jak rudla při vyvolání a jak nosila fialový propínací svetr s vyšitou růžičkou na kapse.

Do hlavy vám začínají nabíhat informace, které vůbec netušíte, že jsou ve vaší šedé kůře mozkové zapsané od třetí třídy, do které jste chodili v roce 1969. Při setkání s lidmi, se kterými jste prožili dětství, se v mozku zapne dávno vypnuté myšlenkové centrum. Centrum dětství. Nejsou to žádné zasuté vzpomínky. Jsou to plnohodnotné informace, i když úplně nanic.

  • Adresa Jardy (kde už 30 let nebydlí)
  • Datum narozenin Pepíka 4. 10. 1961 (to se nezměnilo)
  • Puntíkovaný šátek a motorkářská bunda jeho táty, když pro něho chodil do družiny (zemřel)
  • Nadmořská výška vrcholu U Slepice (oblíbená otázka učitele zeměpisu, který už nejspíš taky zemřel)
  • Celý text básničky, se kterou spolužačka Andrea ve třetí třídě vyhrála recitační soutěž Pražské vajíčko (což jí je dnes jako zubařce nanic)
  • Křestní jméno balkánské babičky Tomislava (kterou jsem nikdy neviděla)
  • Důchodcovská nákupní taška, se kterou jsme tehdy jako největším hitem chodili do školy
  • Doutníky, které kouřil ředitel a sám nám dal dvojky z chování za kouření Stuwesantek
  • Lístky na školní obědy, které jsme ve frontě v jídelně drželi v puse a občas i spokli
  • Přezdívky spolužáků Zoška, Sobinda, Kosigin,Truncík, Mop a zkratka VLN

Jakmile otevřete dveře do svého dětství, vrátí se vám i tehdejší citový život. Vzpomenete si na první uslintanou pusu. Běhání po chodbě při velké přestávce a touhu po opětování citu. Vaše štěstí záviselo na tom, jestli na chodbě potkáte béčáka Honzu, nebo ne.

Nejsou to vzpomínky na něco vyvanulého. Uvědomujete si, jak ty lidi máte stále rádi. Váš citový život, potřeby a touhy jsou v dospělosti stejně intenzivní jako byly ve čtvrté D.

Malé děti nemají malou lásku. Velikost nohy se věkem mění. Velikost lásky je stejná. Jen se věkem mění prostředky, jak ji naplnit. Tehdy vám stačilo žmoulat si ruku o přestávce, bouchnout se taškou v šatně. Dnes na to potřebujete už tu postel.

Když se vám na třídním srazu vybaví pusa na školním výletě, uvědomíte si, že to bylo větší „vzrůšo“ než leckterá noc v dospělosti se vším „všudy“.

Na třídní srazy se chodit má. Člověk si uvědomí, že na základce postavil základ na celý život.

ynezorPumanzeSaNyknalC