Hlavní obsah

Veronika Žilková: Rodiče, pro mláďátka uděláte vše?

Foto: Mona Martinů

Co by rodiče pro své děti neudělali!

Co všechno jsme ochotni udělat pro svá mláďatka? A děláme to opravdu pro ně, nebo pro jedničku ze svého vlastního rodičovství? Anebo si plníme sny, které nám rodiče nesplnili? Nebo snad ambice, ke kterým nás nedokopali?

Článek

V době komunismu jezdili dospívající na povinné chmelové brigády. Kdo měl největší průměr sběru chmelových šištic, dostal doporučení pro další studium. Někdy mohl za odměnu i vycestovat s CKM (Cestovní kancelář mládeže) do Bulharska k moři.

Na chmelových brigádách byla o víkendech povolená pomoc i rodinných příslušníků. A tak se sjížděli rodiče, prarodiče i tetičky a pomáhali trhat, a společnými silami tak dotlačili potomka k vítězství.

V místech, kde sídlí server ProŽeny.cz, napsal žižkovský rodák Jaroslav Seifert báseň U okna:

Když přišlo jaro, na pešuňku

rozkvetly stromy v jarním slunku.

Maminka, tichá jako pěna,

k oknu je v pláči odvrácena.

Proč pláčeš, co máš za bolest,

řekni mi, čeho je ti líto?

Však ti to povím, povím ti to,

až nebudou jednou stromy kvést.

Na zahradě máme každoročně hnízdo kosů. Vždy pozoruji, jak matka a otec zoufale od samého rána loví mušky, žížalky a nosí je těm hladovým mláďátkům do krčku.

Když jsem tuhle ráno táhla před naší základku opět sběr papíru, potkávala jsem rodiče, kteří táhli balík s novinami či vykládali z auta krabice nashromážděného starého papíru.

Jedna rodina dokonce zapojila své dospělé syny, aby tomu nejmladšímu umožnili pocit prvenství. Dvě hodiny vykládali a zase do připraveného náklaďáku nakládali krabice s papíry jakési krachující firmy.

Lidská mláďátka totiž potřebují nasytit nejen hmotně, ale i duchovně. Prvenství ve třídě první A ve sběru papíru duši mláďátka prospěje na mnoho let dopředu. Lépe bude snášet lecjaké ústrky od učitelek nebo spolužáků, protože ve své duši dlouho ponese omamný pocit sebevědomí a sebeuspokojení, že v něčem bylo prostě první.

Co všechno jsme ochotní pro své děti udělat?

Někdo své potomky vozí na množství kroužků, protože chce, aby se dětská duše kreativně rozvinula. Rok keramiky či poskakování v rytmu písniček Dády určitě má dlouhodobý smysl. Až jim bude v dospělosti nejhůř, budou mít někde hluboce uloženo, že existuje i jiný svět než ten o penězích a pracovním úspěchu.

Někdo své potomky nutí sportovat. Mnohdy jen proto, že sám ve sportu nedosáhl žádného úspěchu a chodit si zakopat po večerech už se mu nechce. A tak aspoň sportuje zprostředkovaně přes synka. Mnohdy jsou to ti otcové, co nejvíc za lajnou agresivně křičí: „Jeď, jeď, jak to kopeš?! Nemazli se s ním, nebuď bačkora! Nandej to soupeřovi!“

Ač by vám dětský psycholog vysvětlil, že dospělý si nemá plnit ambice přes dítě, je to stejně pro dotyčné dítě zdravé. Musí se naučit vstávat, překonávat lenost a nechuť jít na trénink, když kámoši můžou čumět na TV. Žádná tatínkova ambice nemůže víc uškodit než prospět.

Někdy ale rodiče svým staráním a péčí plní „svá bříška“. Dítě je prostředek ke zvýšení jejich vlastního sebevědomí. To pak jako projev péče kupují svým dětem luxusní hračky. Začne to šlapacím autem, které sami v dětství neměli, a končí to mercedesem. Děti si hraček neváží, protože je vlastně nechtěly. To jen rodiče si sami plní pocit, že se dobře starají, dávají maximum a jsou fakt dobří rodiče.

Někdo si své dítě strojí podle časopisů, a pak dítěti vyčítá, že ztratilo značkovou bundu. Není to vina dítěte, jen si dospělý spletl dítě s reprezentativně ostříhaným pudlem.

Někdo nacpe malé dítě do vozíku za kolo a ujede za den 30 kilometrů. Tváří se pak, že pro své 18měsíční dítě udělal maximum. Bylo přece na vzduchu! Někdo udělá scénu třídní učitelce, že na lyžařském kursu nemají děti na pokoji televizi a internetové připojení. Dítě tak přece ztratí kontakt se světem! Někdo udělá scénu, že děda dal dítěti maso, když je přece nejzdravější být vegan.

Znám i rodinu, kde rodiče chodí kupovat synovi drogy. Nechtějí ho ztratit a mají pocit, že když fetuje takzvaně pod kontrolou, jsou vlastně dobří rodiče.

Všichni to děláme, jak umíme, a nikdo jsme bohužel ke svým dětem nedostali v příbalovém letáku návod, jak je vychovávat nejlépe. Přes všechny naše omyly a výchovná bloudění jednoho dne stojíme u okna a tiše pláčeme.

Radostí, že je máme, a únavou, že nám nošení potravy do jejich rozevřených zobáčků pohltilo celý náš život. A někdy z hnízda spokojeně vyletí, a někdy ještě nad tím hnízdem zakrouží a pustí do něho svůj výkal.

Ale vše je, jak má být. Až samy vyrostou a budou mít své děti, čeká na ně taky pláč u okna.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama