Článek
Z deníčku paní XY:
Škrábe mě v krku. Zničehonic. Dávala jsem v obchodě do košíku rohlíky, a když jsem se natahovala pro chleba, projel mi krkem drápanec!
Doprčic, neeé! Jsem zase nemocná! Panebože! Nesnáším svoji bezmocnost. Nesnáším, když mnou třese zimnice a paraleny nezabírají. V práci nemůžu chybět, stonala jsem před měsícem. Nejsem chcípák, jen mi to prostě letos nějak imunitně nesedlo.
Dřív si lidi s bacilem lehli, v práci hodili „áčko", a bylo. V kapitalismu to mnohdy nejde, a tak se bacily roznáší, a vy je za odměnu mužete kdekoli krásně chytit.
Plazím se od doktora, vyzvednu antibiotika, a než mě najdou děti a budou něco chtít, doufám, že si chvilku lehnu, aby pod stromečkem nenašly ležet místo dárků chcíplou matku.
Otevřu dveře, a tam čeká manžel.
„Tak co?" ptá se.
„Ježiš, ten je hodný, že mu na mě záleží," si v duchu řeknu.
Vděčně se svalím v předsíni na židli a spustím svoji depku: Víš, miláčku, (a už natahuju), připadám si stará, hnusná, nemocná, neschopná, nemám dárky, nemám uklizeno, nemám sílu na nic... Roním v sebelítosti slzy sama nad sebou a čekám, že se nade mnou ozve: „Ale máš mne!" A pak mě vezme do náručí, odnese do postele a uvaří čaj...
„Cože?" ozve se nade mnou mužský hlas.
Ptal ses: „Tak co?", tak ti říkám...
Ptal jsem se: „Tak co?...jako... Tak co bude k večeři?"
?!? „Sekaná," hlesnu.
„Bezva, a šetři se, nejsi nejmladší a zdraví máš jen jedno," řekl a zmizel ve svém pokoji.
„Wauuuuuuuúúúú!" zavyla jsem.
Milý deníčku, třeba zítra bude líp.
