Článek
Co skousnou zlatokopky? Přátelství s výrazně starším mužem nebo vztah se ženatým, se kterým svou lásku musejí skrývat. Nemůžou se svým „přítelem" jít veřejně na vánoční podnikový večírek (na večírku je přece jeho žena), nemůžou se pochlubit kamarádkám (normální kamarádka by jí tento vztah odsoudila) a tak dále. Vánoce, neděle a společenský život tráví tato žena smutně a osaměle. Její „přítel“ to ví a musí ji za to odměňovat drahými dárky.
Pro ženy vdané či matky je zase těžké přijímat dárky, které jim „ti jejich“ vybrali z lásky. Říkáte si, co je na tom těžkého? Milé přítelkyně, upřímně, kolikrát se opravdu trefili do našeho vkusu nebo velikosti?! Přiznávám, že jsem pravidelně dostávala tričko, svetřík nebo i drahou bundu ve velikosti XL.
„Mám S!!“ zoufala jsem pod stromečkem.
„Velikost S neměli!“ říkával můj muž.
„Tak proč jsi mi kupoval XL?!“ přidávala jsem zoufalství.
„Protože NEMĚLI S!!!!“a už křičel: „Zkazila jsi všem Vánoce!“
Ano a měl pravdu.
Nedokázala jsem ocenit, že už po desáté dostávám něco, co mi nikdy nebude. Nejvíc mi bylo líto těch nenávratně vyhozených peněz. A účtenku na vyměnění můj muž vždy zahodil. Ale měl pravdu. Zkazila jsem Vánoce. Měla jsem mlčet a poděkovat.
Můj tatínek nám dětem pod stromkem dárky zase vracel. „Děti, propisku? Proč? Už mám dvě,“ vysvětloval pro něho logicky, ale pro nás to byly rány do dětské duše. Stejně jako já neuměl přijímat dárky.
Zato dárky od něho budily pod stromkem rozpaky. Jako profesor hudby dostával od vděčných žáků před Vánocemi slavnostně zabalené dárečky. Většinou to byly sladkosti či nějaké upomínkové předměty. Aby ušetřil peníze i čas, ani je nerozbalil, jen na ně napsal naše jména.
Procházelo to, až jedny Vánoce to prasklo. Já dostala alkoholové lahvičky aperitivů v hořké čokoládě. Sladkost, která pro pětileté holky není moc vhodná. Maminka hrneček s nápisem „panu profesorovi z lásky“. Zuřila, ale mlčela. A nejhůř to odnesla má sestra. Dostala vzpřimovač fousů a vodu po holení. Vděčný žák nečekaně věnoval pánskou kosmetiku. Sestra začala plakat a tatínek musel s pravdou ven.
A já ... no … i mně se podařilo párkrát pěkně špatně obdarovat.
Manželovi nesportovci jsem koupila běžky, neboť JÁ sportovec jsem a JÁ jsem chtěla běhat. Dceři jsem tajně a neuvážlivě obstarala nevycválaného psa z útulku, který zdemoloval vánoční stromek, dárky a pokousal děti. Babičce s lehkou výtkou, že o sebe nepečuje, jsem koupila drahý krém. Místo vyhlazení vrásek jí způsobil pupínky a ekzém do Velikonoc.
Co s tím?
Dárky je těžké dávat a ještě těžší dostávat. Nelíbí se vám vánoční dárek? Zahrajte, že ano!
Moje bývalá tchyně říkávala: „Třeba ponožky, ale v hezkém papíře.“ Jako odbojná, mladá a drzá snacha jsem jí odpovídala: „Třeba diamanty, a klidně v novinách!“ Dnes už vím, že je úplně jedno, co dostanete, jak to bude zabalené či jak vám to sedne či nesedne… Nejdůležitější je, že nejste někomu lhostejní a že vůbec někoho kolem sebe máte.
Vánoce jsou citově vypjaté dny, všudypřítomné heslo „šťastné a veselé“ může vyprovokovat velké hádky, neštěstí a smutek. Přistupujte ke svému okolí po špičkách! My ženy přece vydržíme hodně!! I ty letošní Vánoce.
