Pokoj puberťáka? Vstup zakázán!

„Vstup jen na vlastní nebezpečí", mělo by viset na dveřích do pokojů všech -náctiletých. Nepořádek, který se v případě sedmi či osmiletých dětí skládal z rozházené stavebnice lega a šatiček na několik barbínek, se s postupem věku mění v nepřekročitelné haldy špinavého oblečení, zotvíraných knížek, nakousaných sendvičů a promáčklých plechovek od coca-coly.

Násilné řešení nemá smysl. Pokud budete trvat na pokoji uklizeném podle vašich představ, jediným výsledkem budou vaše pocuchané nervy a vykřičené hlasivky. Stav skutečné nouze nastává až v případě, když z pokoje vaší ratolesti vylézají mouční červi, kteří si našli ideální hnízdo v půl roku starém pytlíku müsli pod postelí.

Lze najít oboustranně přijatelný kompromis, aniž by do pokoje čtrnáctiletého člověka musela nastoupit deratizační četa? Do určité míry ano, chce to však trpělivost a pevné nervy. Dříve nebo později přijde den, kdy potomek pronese památnou větu „mami, nemám čisté prádlo (ponožky, kalhoty...)". V tu chvíli musíte zatnout zuby a klasickou mateřskou starost o šatník svého dítěte zasunout někam do duševního suterénu.

„Oblečení, které není v koši na špinavé prádlo, nepovažuji za špinavé," zní jediná možná odpověď. Pokud bude pubertální dcera nucena jít do školy s trikem pobryndaným od zmrzliny nebo - ó, hrůzo - dokonce na rande ve svetru s neklamnými znaky včerejšího oběda, pravděpodobně už koš příště použije. A nemylte se, nejde jen o hromadu špinavého prádla pod postelí. Jde o postupné přijímání odpovědnosti, která je vždy druhou stranou vytoužené svobody. Je to vlastně velmi jednoduché, stačí zadat jasná pravidla: Jestli jsi dost stará na to, abys chodila domů v jedenáct večer, jsi taky dost dospělá na to, abys jednou týdně uvařila večeři a sama se starala o sobotní vysávání koberců.

Mimochodem, vzdejte předem boj v oblastech, kde nemáte žádnou šanci. Děs budící plakáty nejsou nic jiného než potištěný papír, na kroužek v nose, nebo v obočí ještě nikdo neumřel, o vlasech obarvených nazeleno nemluvě. Také případ rodiče, který by nepřežil systematické dunění z reproduktorů v dětském pokoji, není znám. Rada je jednoduchá: špunty do uší a trpělivost. Dříve nebo později to všechno přejde.