Článek
Do nového roku se prý má vkročit s čistým stolem. A taky pravou nohou. Už to vidím, jak se prvního ledna snažím dveřmi proháčkovat náš nový stůl s extrémně dlouhými nohami. Učiněný ježek v kleci! Proč jen můj muž toužil po takové extravaganci? Proč jsme si nenechali starý dobrý poctivý kus nábytku? Pravda, byl už krapet sešlý a možná trochu robustní, s nohami buclatými a nemoderně zakřivenými, zato však stabilní a spolehlivý. Co jsme na něj naložili, to unesl. Pokrytý dostatečně velkým ubrusem vypadal pořád k světu. „Protože už jeden takový exemplář doma mám,“ reagoval na výměnu manžel a sjel mě pohledem od hlavy k patě.
Tak takhle to tedy je. Ale aspoň projdu bez dlouhých cavyků dveřmi, abych jimi mohla pořádně prásknout. Je úplně jedno, která noha vykročí jako první, mně na pořadí nezáleží. Stejně mám od poslední túry na běžkách podezření, že mi narostly obě levé. Někdo to tak má s rukama. Kdo a proč ale nahlas neřeknu. Pamětliva varování, že jak na Nový rok, tak po celý rok, smířlivě mlčím. Na druhou stranu, hádka vždycky pročistí vzduch. A tak bychom do nového roku mohli místo čistého stolu vstoupit s čistým vzduchem. To taky není špatné. Aspoň bych lépe snášela fakt, že jediné, co mám na začátku roku vždycky spolehlivě čisté, je bankovní konto. Kdyby moje aktivita v domácnosti byla podobná té, jakou v prosinci vykázala platební parta, byly by všechny kouty vymetené. A cenné papíry, jimiž jsou pro mého muže nevyluštěné křížovky, nepřečtené časopisy a odložené návody na obsluhu rozličných domácích přístrojů (proč vždycky najdu návod k televizi, když potřebuji odvápnit kávovar, a proč vždycky najdu návod ke kávovaru, když potřebuji naladit programy?), nemilosrdně zlikvidovány. To by byla čistá radost. Leč místo ní se na Nový rok pravidelně dostavují špinavé skleničky, talíře a hrnce od novoročního boršče. Což nelze brát úkorně, protože takový poctivý boršč, to je čisté blaho.
Čistý stůl je jistě pěkná věc. Ale dávno vím, že to je nad mé limity. Ono totiž vstoupit do nového roku s čistým svědomím a čistými úmysly dá taky dost práce. Zvlášť v manželství trvajícím tak dlouho, že by mělo být chráněno jako historický objekt. Když tohle zmáknu, nějaký drobek na ubruse mě fakt nerozhází.
Jestli máte začátek roku ještě trochu zpomalený, dejte si pár starších fejetonů Lucie Šilhové. Očima padesátky lze na svět koukat s nadhledem.
