Hlavní obsah

Veronika Žilková: Blues staré ženy

Foto: Mona Martinů

Chtěly byste vrátit čas? Já ne!

Fejeton jen pro starší ženy – už. Mladší dnes nečíst, byla by to pro ně ztráta času. „Já už bych mladá být nechtěla,“ jsem v mládí slýchávala od starých žen a říkala jsem si: „Ty ale kecaj!“ Každá z nich by přece chtěla mít mladý, krásný a přitažlivý obličej místo staré povadlé tváře. To i snad jo, ale nechtěla bych být mladá a sbírat znovu zkušenosti.

Článek

Co se jen mladý člověk zbytečně nasní… Tohle udělám, vyřeším, zařídím, a budu šťastný.

Kdepak, tak to v životě není. Tohle a onohle se vám zařídit nepovede, tamto zase nevyjde, a pak vás někdo nečekaně podrazí. Mladý člověk se z prohry otřepe a začne druhý den znovu snít o štěstí, které se „dá zařídit“.

Sní o lásce,

o bydlení,

o dítěti,

o dovolené,

o kariéře...

Jak si tak různé sny naplňuje, zjišťuje, že vše stojí velkou námahu, spoustu ústupků a přizpůsobení své představy reálné možnosti života.

Láska časem zevšední,

dům na papíře vyhovoval lépe než po pár letech bydlení,

dítě je fajn, ale často stůně a vše se mu podřizuje,

na dovolené koušou komáři, manžel se zaběhne s blondýnou z vedlejšího stanu

a kariéra stojí strašně moc ústupků a podřizování se názoru jiných…

Není to smutné, jen je to prostě tak.

Mladý člověk se strašně nadře, nasnaží, navzteká i napláče, než pochopí, že se mu nesplní vše, po čem touží. A i kdyby si obstaral všechny vytoužené předměty a dosáhl všech cílů, co chtěl, nakonec stejně bůhvíjaké dlouhodobé štěstí nepocítí.

Proč? Protože štěstí není mít, vlastnit a dosáhnout. Štěstí je toužit a snít. Protože „Štěstí je jít za štěstím“, jak se zpívá pravdivě v nějaké sladké písni. Nemyslíte?

Sportovec je šťastný, když trénuje, posiluje a stále se zlepšuje. Pak vyhraje závod, je chvilku šťastný, a hned zase sní o novém cíli.

Proč bych nechtěla být mladá? Protože jsem naplnění snů zažila. Uvědomuji si, co to dalo za strašnou práci a úsilí a jak krátce trval slastný pocit.

Místo snění o tom, jaké to bude, až ještě udělám to či ono, nedělám nic. Sedím a dívám se, jak ti mladí dělají stejné chyby, které my starší máme za sebou. Dívám se, kolik sil investují a budou investovat do svých snů.

Nejsem pasivní, jen vím, že se z prohry neumím tak rychle oklepat. Raději nehraju.

Přichází zvláštní radostný pocit diváka. Ano radostný, že nemusím s nikým závodit.

Je pět ráno a můj vnuk vstává. Dobrovolně vstávám s ním. Ráda. Ráda??? Ano ráda.

Staří lidé a malé děti jsou ranní ptáčata. Hrajeme si, chovám ho, pak krmím, nakonec vyrážíme na procházku do ranních ulic.

Když se vracím, potkávám sousedovic holčičku. Ty jdeš nějak brzo ze školy. Nejsi ty náhodou za školou?

Ale paní, já jsem teprve před školou. Je sedm hodin!

A jo, vlastně…

Dřív i pro mě v sedm ráno bylo „teprve“, teď si říkám „ “?

“ jsou dvě písmenka, která znamenají odžitý čas.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek