Článek
Některé děti skutečně mají vrozený smysl pro humor. Docela živě si vybavuji jeden obyčejný všední den, kdy jsme se všichni oblékli a nachystali na odchod do školky. Automaticky jsem zašmátrala po klíčích od auta, které tradičně visí na háčku nad botníkem. Kde nic, tu nic, klíče byly fuč. Bylo mi jasné, odkud vítr vane. Přistoupila jsem tedy ke svým dětem a tahala z nich rozumy, kdy naposledy viděly maminčiny klíče. Samozřejmě se zalekly mých gestapáckých metod a neřekly mi vůbec nic. A to jsem na ně ani nesvítila lampičkou.
Všichni jsme se tedy vysvlékli a šli jsme hledat jeden kroužek s jedním klíčem v domě se šesti pokoji a dvěma koupelnami. Dopředu jsem to odhadla zhruba tak na šest hodin. Čím déle jsem hledala, tím vzteklejší jsem byla. Čas ubíhal, a už jsem si představovala, jak volám do školky s omluvou, že děti nepřijdou, protože nemůžu najít klíče od auta.
Při jednom ze svých rychlých hledačských manévrů jsem shodila synovu kytaru. Z jejích útrob se ozval zvláštní zvuk, který naznačoval, že je něco uvnitř. „Zas tam strčil kostky ze stavebnice, já ho snad přetrhnu,“ utrousila jsem a hledala dál. Zhruba po půl hodině mi svitlo a šla jsem s kytarou zatřepat. Z jejího těla vypadly klíče od auta. Musím uznat, že tahle skrýš byla vybrána naprosto geniálně. Tam bych je nikdy nehledala. Z druhého pokoje se ozýval hlas mého syna: „Zdrhej, už je našla.“
Dlouho si budu také pamatovat jeden obyčejný den v naší domácnosti, kdy jsem naprosto zrudlá vzteky vyházela synovi hračky z úložných krabic na obrovskou hromadu a on musel za trest všechno třídit, jelikož odmítal dodržovat systém, kterým to třídím já. Byla jsem natolik zlá matka, že jsem mu smíchala kostičky lega a koleje k vláčkům spolu s dalšími jinými stavebnicemi, jejichž kostky byly jinak velké.
Když se na to dívám zpětně, vlastně jsem tím cvičila synovu jemnou motoriku. Jelikož mám ve zvyku, než jdu spát, chodit děti kontrolovat a přikrývat jejich odkopaná tělíčka, vrátila jsem se tedy do potemnělého pokoje, kde po úklidu můj syn vyčerpaně usnul. Udělala jsem jen dva kroky a stoupla na něco ostrého. Bolestně jsem poskočila a druhou nohou jsem stoupla opět na něco ostrého. Takhle jsem tam poskakovala jako pako a drtila si chodidla o nastražené pasti, přičemž jsem jen syčela zlostí a z posledních sil zadržovala verbální průjem, který se chtěl prodrat na povrch.
Poté, co jsem se zklidnila, jsem se vrátila pro baterku, abych prozkoumala, co se stalo. Cestička ode dveří až k posteli mého syna byla vydlážděná malými kostečkami lega, které tam na mě čekaly, jako pomsta za nucený úklid. Ráno mě čekalo vysvětlení: „Maminko, ale Jeníček s Mařenkou si taky nechali drobečky v lese, aby trefili zpátky, tak jsem ti tam nechal cestičku, abys mě našla.“
No uznejte, že to nejde, se na něj zlobit. A na co vzpomínáte vy?
