Jsi depešák, nebo metalák? V 80. letech nebyla muzika jenom muzika, ale i životní postoj

Osmdesátá léta dávno odvál čas, a tak možná někteří mileniálové či příslušníci generace Z pojmy depešák a metalák, případně metalista, nikdy ani neslyšeli. Ale pro většinu těch, kdo ve zmíněné době vyrůstali, to byly klíčové pojmy. Tehdejší mladé lidi rozdělovaly na skupiny s odlišnými hudebními zálibami i životními hodnotami. A pak tu byli ještě pankáči, kteří se vymykali všemu.

„První otázka, kterou člověk dostal, když přišel do nějaké nové skupiny lidí, zněla: Seš depešák, nebo metalák?“ vzpomíná Anna, která vyrůstala v Liberci. V jiných místech bývalého Československa se místo metalák říkalo metalista, ale význam byl stejný.

Příznivce metalových nebo tvrdě rockových skupin, jako byly AC/DC, Black Sabbath nebo Metallica, nespojovala jen hudba, ale také podobný vzhled. Metalisté nosili dlouhé rozpuštěné vlasy, kterými mohli na koncertech zběsile mávat, úzké, často roztrhané kalhoty, přes ně svetr dlouhý nejlépe až ke kolenům a ocvočkovanou bundu nebo vestu.

Depešáci, jak název napovídá, byli příznivci kapely Depeche Mode – a i oni byli snadno identifikovatelní již podle zjevu. Vlasy nosili na bocích vystříhané a oblečeni byli do černé barvy v kombinaci třeba s bílým tričkem, přes které měli přehozenou bundu zvanou křivák. Ti výstřednější pak v uchu nosívali náušnici a na hlavě klobouk. A děvčata? Ta oblékala třeba pruhované černobílé podkolenky. Ostatně, takto vyzdobení chodí fanoušci zmíněné britské skupiny na její koncerty dodnes.

„Nepatřila jsem ani k jedné téhle subkultuře, poslouchala jsem spíš popovou muziku, ale dodnes si pamatuju na jejich rivalitu. Ani netuším, jak vznikla. Neměli k tomu žádný pořádný důvod,“ líčí Anna. A odkud tato vzájemná nenávist pramenila, neví asi nikdo.

Když se však tyto znepřátelené „kmeny“ potkaly, strhla se mela. „Hrnce, plechy, samý šrot, to je přece depeš mod,“ křičeli metaláci na depešáky a ti jim odpovídali příslovím: „Dlouhé vlasy, krátký rozum.“ Oba „gangy“ si vzájemně shazovaly své idoly, smály se oblečení či úpravám vlasů a někdy si do nich i skutečně vjely… Většinou ale zůstávalo u slovních půtek.

Třetí hodně výraznou skupinou mladých byli pankáči, tedy příznivci hudebního stylu punk. Ti českoslovenští poslouchali zdejší skupiny Visací zámek, Plexis nebo E!E – a také oni byli (a dosud jsou, i když už jich není tolik) rozpoznatelní na první pohled. Typické pro ně byly roztrhané džíny, nášivky, spínací špendlíky a hlavně číro – vysoko vyčesané vlasy rozličných barev.

V době socialismu vybočovali úplně vším a byli častými oběťmi perzekuce ze strany státu. Ten o nich mluvil jako o závadové mládeži a tak se k nim i choval – denním chlebíčkem pankáčů bylo rušení koncertů, zatýkání či ostré výslechy. A tím, jak moc vybočují z běžné společnosti, předsudky vůči nim nezmizely ani s revolucí a v lecčems trvají dodnes…

Móda 80. let: Ve světě se ženy oblékaly podle Diany či Madonny, u nás frčely plísňáky a mrkváče