Mám podezření, že kamarádku týrá manžel. A nevím, jak jí pomoct… Získejte její důvěru, radí odborník

Násilí není vždy slyšet. Mívá mnoho podob a pokud vám ubližuje ten, který vás má milovat a chránit, je to o to bolestnější. I proto, že si řada obětí ani neuvědomuje, čemu vlastně čelí. Domácí násilí bývá často skryté, může spočívat v manipulaci, kontrole nebo izolaci. Většinou přichází nenápadně, po kapkách ale postupně prakticky vždy zesiluje.

„Mám kamarádku, známe se od školy a když se vdala, vypadala moc šťastná,“ líčí svou zkušenost pětatřicetiletá Veronika. „Pak ale postupně začala rušit naše pravidelná kafíčka, vymlouvala se, že nemá čas. Po půl roce mi to bylo už divné, tak jsem za ní zašla. Chovala se divně, odtažitě, uhýbala pohledem a pak jsem si všimla modřiny na ruce… Odmítá o tom mluvit, je mi ale jasné, že je něco hodně špatně, akorát nevím jak jí pomoct,“ krčí rameny Veronika. Drobné změny v chování, které se postupně stávají trvalými, jsou právě nejčastějším znamením domácího násilí. „Není už tak hovorná, stahuje se do sebe, neodpovídá na zprávy jako dříve, přestává být aktivní na sítích a podobně,“ vysvětluje psychoterapeutka Lucie Horníková z platformy Hedepy, která se dlouhodobě touto problematikou zabývá. Dalším symptomem bývá, že takový člověk je najednou i lekavý, nejistý a stále se omlouvá.

„Komunikace s osobou, zažívající násilí, je velmi těžká, protože sebemenší tlak či pocit, že se tyto informace, dostanou k násilníkovi nebo na veřejnost je paralyzující,“ vysvětluje Lucie Horníková. Oběti se raději ujišťují v pocitu, že se jim neděje nic tak strašného, mnohdy dokonce tvrdí, že si takové chování zasloužili. Násilníka omlouvají a celou situaci i ve svých očích zlehčují. „Často se objevuje tzv. syndrom vařené žáby, kdy si člověk postupným zhoršováním své situace drobné, postupné změny a eskalaci už ani neuvědomuje,“ upozorňuje psychoterapeutka.

Aby se vám kamarádka či známá se svou situací svěřila, musí vám důvěřovat, to je první krok. Někdy je dobrým začátkem obyčejné objetí, naopak jakýkoli nátlak se obvykle míjí účinkem. „Určitě nejsou vhodné věty typu: proč s tím proboha nic neděláš, tohle není normální. Člověk v roli oběti totiž často dlouhou dobu prožívá vše sám ve svém nitru a jeho vnímání reality může být pokřivené,“ říká Lucie Horníková. Konkrétními možnostmi řešení mohou být konzultace s psychoterapeutem, kontaktování sociálních pracovníků organizací jako je Bílý kruh bezpečí nebo Intervenčních center pro osoby ohrožené domácím násilím. Od roku 2007 obětem pomáhá i zákon o vykázání a zákon na ochranu obětí, který zlepšuje postavení oběti ve správních a přestupkových řízeních. Zároveň lze využít utajených bydlení a azylových domů, které nabízejí okamžitou a diskrétní pomoc.

To ale obvykle samo o sobě nestačí. Prakticky každý, kdo se do takové situace dostane, potřebuje i další pomoc. Terapie, třeba i jen po telefonu, bývá prvním krokem ke změně, a i když s ní nezačne přímo oběť, může jí někdo blízký otevřít cestu. „Možnost promluvit poprvé o své situaci online je z mého pohledu pro velké procento obětí hodně podstatné, stud a strach z odsouzení, kam až situace došla, je často limitující pro osobní konzultaci,“ dodává terapeutka. „Říct si o pomoc není slabost, ba naopak, protože tato silně traumatizující zkušenost dopadá nejen na oběť samotnou, ale i okolí,“ říká Michaela Studená, spoluzakladatelka organizace Pod Svícnem.

Urážky, facky a manipulace. Které slavné Češky zažily domácí násilí?