Článek
Před očima se mi objeví první „cedule“, jak tomu nadávám. Nutná aktualizace toho a toho. Nutno nainstalovat to a to. Zadejte heslo. Toto není správné heslo. Nutno resuscitovat to a to – tím už zřejmě myslí mě. Čas vyměřený na svoji vlastní práci strávím zuřivým nadáváním, při kterém aktualizuju jak divá. Říkám tomu odpor materiálu a myslím tím odpor světa, co se zbláznil.
Zatímco aktualizujeme a nepracujeme, sopky se otvírají, uragány zuří a z moří připlouvají žraloci a žerou lidi…
Po provedení všech nařízených úkolů mi zbývá jen hodina. Jenže v mé hlavě je vymetýno. Inspirace odešla do věčných lovišť a zřejmě už tam zůstane. Ostatně neleží tam jen ta má, válí se jí tam tuny: nikdo na ni nemá čas ani náladu, jen zdržuje v instalacích, patří mezi neekologický odpad. Všichni přece od rána do večera aktualizují své internety.
Říkám tomuto hypersoučasnému jevu odpor materiálu. Tak ráda bych řekla, že toto je sténání hloupého boomera, který lpí na dávných pořádcích – rozuměj práci. Ale nemohu, protože tohle je jinak. Začnu dobrou zprávou pro starý holky (a kluky) a skončím blbou zprávou pro všechny ostatní.
Boomeři totiž začínáme být všichni asi tak od dvaadvaceti. Jediný, kdo ty věčné aktualizace a vojenské povely zvládá, jsou puberťáci, a hranice stárnutí se hrozivě snižuje. Všichni ostatní jsou staří, dementní a na odpis, i když všichni vypadají báječně a věčně mladě. Ocitli jsme se v důmyslné pasti, kterou jsme si sami na sebe sestrojili, abychom ušetřili čas. Zapomněli jsme, že čas, příroda, pánbůh, přirozenost světa či jak to nazvat na nás vždycky vyzraje. Zapomněli jsme, že čas, příroda, pánbůh či přirozenost světa jsou chytřejší a dokážou se naštvat.
A tak se celý svět vzedmul. Rozbouřil. Nechce už být aktualizován, zapomněl všechna hesla k použití sebe samého. Četla jsem kdesi, že máme dobu transmoderny. Už ne postmoderny, už jsme dál, jsme na přechodu. A tak zatímco aktualizujeme a nepracujeme, sopky se otvírají, uragány zuří a z moří připlouvají žraloci a žerou lidi, k nim se připojují další a dosud neznámé lidožroutské druhy ryb a z lesů vycházejí naštvaní medvědi. Odpor materiálu zesiluje. Třeba i proto, abychom si vzpomněli, jak jsme bezmocní.
A jedna stará holka sténá Uf, uf, uf a touží po psacím stroji, ke kterému se smělo sednout a tvořit, pracovat, přemýšlet.
