Článek
Nejsem žádný expert na IA, spíš bych řekla, že se vzájemně očucháváme. Ale jsem z ní (z něj, z toho) nadšená. A víte proč? Protože jsem líná. A pevně věřím, že všem lenochům podobného ražení jako já se díky tomuhle Íáčkovi blýská na lepší časy.
AI používáním pro psaní. Ne tak, že by psala místo mě, pořád jsem lepší (zatím), ale dokáže mi neuvěřitelně šetřit čas. Je skvělá na rešerše, mohu jí dát třeba za úkol, ať postava onemocní takovým typem nemoci, který posune příběh směrem, jaký vyžaduje (popíšu), a ta holka (pro mě je to ona) mi během minuty navrhne několik variant. Dřív bych kvůli tomu strávila půl dne na googlu a telefonu. Takhle to mám hned a můžu se flákat.
O chvále flákání se více rozepíšu třeba jindy, ale odjakživa tvrdím, že je nesmírně zdravé a důležité. A ona nám ho umožní. Samozřejmě – je flákání a flákání. Používám ráda termín „tvůrčí flákání“. Jeho nepřítelem jsou všechny ty bohulibé činnosti, na nichž naše civilizace stála a které jsme zvyklí obdivovat. Šprtání, sicflajš, ukázněné pěchování hlavy informacemi, které pak většina lidí zapomene, natož aby je dokázala používat. Tvůrčí flákání znamenalo ve školním systému třeba čtení pod lavicí, běhání po třídě, vykřikování bez dotázání, zatímco jedničkáři seděli ani se nehnuli, aby všechno věděli.
Nepohrdám vzdělaností. Ani trochu. Pohrdám tupým biflováním a také zbytečnou prací, která nás ubíjí. Pokud nám ji Íáček ušetří – a zatím to tak vypadá - budeme postaveni před zcela nové výzvy a otázky. Každý si totiž zřejmě bude moci se svým lenošstvím naložit, jak bude jeho ctěná libost. Někdo tak, že zblbne. A někdo tak, že dostane křídla. Že bude moci být mnohem více tvůrčí po všech stránkách svého života. Bude to jako se všemi novotami, kterých se lidstvo bálo. Já zkrátka pevně věřím, že nás IA osvobodí. Možná jsem naivní. Nebo chci lítat. Uvidíme.
