Článek
Každou chvilku si nějaká kamarádka z mého okolí vzdychne – už holt nejsme mladý. Chce tím říct, že to je… víte kde. Tak jsem si tuhle zavzpomínala, jaké to bylo v tom vytouženém mládí báječné, ponořila jsem se do vzpomínek, které prý bývají idealizované a vše negativní vymažou. No potěš pánbůh! Mé vzpomínky jsou i tak dějinami nejistoty!
Když jsem se rozpomněla na to, kým jsem kdysi dávno byla, vybavila jsem si zakřiknutou, o své ošklivosti hluboce přesvědčenou holku, která se bála kluků, protože se ve skutečnosti bála úplně všeho. Vzpomněla jsem si, jak jsem si psala takzvaný deníček trapných věcí, které jsem ten den spáchala. Bylo jich bezpočet, v noci před spaním jsem si v něm četla a sebetrýznila se. Připadala jsem si nemožná, hloupá, trapná a nepoučitelná a vůbec to nesouviselo s tím, jaká je realita. Zvláštní. Dneska to vůbec nechápu. Kdyby mi v té době někdo řekl, že až mi bude šedesát, budu se sebou naprosto spokojená, asi bych si pomyslela, že zešílel. Jenže přesně tak to je.
Přijde mi úsměvné, jak se moje malá vnučka pořád ptá: Kdy už budu veliká? Tak jí to vždycky vypočítám a pak jí povím, co nemůže pochopit: Užij si to, že jsi malá. Vyslechne si mě a zase se strašně těší, až bude velká.
Takže, mé milé staré holky, já bych se do své mladé kůže nechtěla vrátit ani náhodou. Nechtěla bych být tou osmnáctiletou holkou, ledaže bych snad věděla to, co vím teď. Že ať si všichni trhnou, že si můžu být, jaká chci, trapná, hloupá i nepřitažlivá zároveň, a že mi to je úplně fuk. Protože někde uvnitř sebe jsem si vystavila takový útulný pokojíček, ve kterém se usídlilo štěstí. Prostě tam bydlí, žije si tam bez ohledu na vnější svět, bez ohledu na to, jak vypadám a kolik mám vrásek.
Na tom vytouženém ztraceném mládí je nejkrásnější, že jsme ho přežily, ač jsme nevěděly, co víme teď. Protože kdybychom to věděly, tak bychom ho žily jinak. Ale to by bylo špatně. K mládí patří utrpení, ke stáří spokojenost. Ještěže to není naopak.
