Článek
Na stromě seděla žena. Musela být o něco starší než já, takže takzvaně v úctyhodném věku. Seděla vysoko ve větvích, dlouhý cop jí visel dolů a četla si. Na vteřinku jsem se zastavila a zírala na ni v němém údivu. Před časem jsem si nakreslila ženu sedící na stromě a k tomu jsem napsala: Ještě něco o mně? Najdeš mě na stromně. Se záměrnou pravopisnou chybou, jinak by to přece nebyl absolutní rým…
Žena seděla nepohnutě jako socha a já jsem věděla, že na ni nechci zírat, protože na sezení ve větvích stromů v jakémkoli věku by nemělo být vůbec nic zarážejícího. Šla jsem dál.
Přes ten park chodím i s vnoučaty. Někdy ze školky, jindy na gymnastiku nebo tam vozím kočárek s naší nejmladší a dívám se, jak spí, když spí, nebo si povídáme její papa, lala. V tom parku je prostě vždycky hezky.
Tuhle jsem vedla přes park starší vnučku z gymnastiky, povídáme a najednou ke mně přistoupí cizí žena.
„Já se vás musím na něco zeptat, moc se omlouvám, že vás oslovuju, je mi to vážně hloupé, ale já vás ráda čtu… Jste to vy?“
Kývnu a zadívám se na ni.
„Můžu se vás taky na něco zeptat?“
Chvilku se odhodlávám. Protože jestli se seknu, bude to vážně šílenej trapas.
„Neseděla jste náhodou tuhle na stromě?“
Teď si poklepe na čelo a odejde. Nebo mi vynadá. Nebo…
Rozesměje se.
„Ano, chodím si tam každou středu číst.“
Začaly jsme si povídat, jako bychom se leta znaly.
„Dneska je středa,“ uvědomím si pak.
„Já vím, zrovna tam jdu.“
Ukáže mi knížku, kterou si jde číst dnes, a je to ta, kterou mám na nočním stolku.
„V těch větvích je svět v pořádku,“ řekne a odchází směrem ke svému stromu.
Obrátím se na naši holčičku, která náš hovor musela nedobrovolně poslouchat. „Tak co ta gymnastika? Povídej!“
„Já budu taky sedět na stromě, až budu velká,“ odpoví.
Obejmu ji.
Myslím, že my všichni bychom si měli někdy vylézt na strom a pohlédnout na svůj život z větví.
