Helena Harabinová: Závislost na alkoholu z vás udělá otroka, po šesti letech abstinence jsem se napila znovu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Helena Harabinová tvoří spolu se svými kolegyněmi záchrannou síť pro všechny ženy, které se rozhodly udělat první krok ven ze závislosti a mají za sebou ambulantní či ústavní léčbu. Spolek Pavučina je zachytí v momentech, kdy si nejsou jisté samy sebou a potřebují podporu. S Helenou jsme otevřeli téma závislosti na alkoholu a vrátili se k její vlastní zkušenosti, která přesměrovala její život a dala naději mnoha dalším ženám.

Co vás vedlo k tomu sdílet svůj příběh? Mně to přijde dost statečné, vzhledem k tomu, že jste maminka Moniky Marešové, tedy veřejně známá osobnost…

Já jsem to vlastně nikdy neskrývala, vždy pro mě bylo důležité být transparentní. Chtěla jsem si, jak já říkám, zavřít ty dveře, aby to o mně lidé věděli a svým způsobem mě hlídali. Je to hrozně důležité, protože když jste závislá a pijete skrytě, což se týká většiny žen, vytvoříte si důmyslný systém výmluv, jen abyste to zakryla. Proto pro mě bylo zásadní být upřímná. A do médií jsem s tím vlastně šla už v roce 2013, kdy jsme s Apolinářem dělali reportáž pro pořad Tep 24 na České televizi.

Mluvit se o tom ale začalo vlastně až před rokem, kdy vyšel v Hospodářských novinách článek s vaším příběhem. A samozřejmě se ho chytil bulvár.

To ano, na jedné straně jde o bagatelizaci a senzacechtivost bulváru, zároveň je to ale něco, co mi dává velký smysl. Od té doby, co jsem vyšla z Apolináře, říkám, že chci společnosti něco vrátit a ukázat ostatním ženám, že to zvládnout jde. A že se problémy s alkoholem mohou dotknout opravdu kohokoli, nejen osob, které posedávají venku s lahví vodky. Když pak za mnou někdo přijde s tím, že mu dokument pomohl pochopit, o čem závislost je, a třeba ji i díky tomu dokumentu začal řešit, je to pro mě obrovská odměna.

Dá se vypíchnout nějaká skupina žen, která by byla více ohrožená?

Ano, určitou roli hrají predispozice. Může to být například rodinná anamnéza. I můj otec byl alkoholik. A jak říká paní doktorka, když máte talent a píli, což já mám a všechno jsem zvyklá dělat naplno, tak závislost rozvinete. No a pak jsou tu různé ohrožené profese a prostředí, ve kterém se pohybujete – já jsem dříve pracovala v médiích, kde to bylo hodně o výkonu, ale i o večírcích. A pili všichni kolem mě. Takže i když jsem pak už ty tahy měla delší, pořád jsem se chlácholila tím, že ostatní pijí víc. Což mohla být pravda, ale ten problém jsem měla já. Já nedokázala přestat.

Myslíte, že je závislost nutně vázaná na nějakou vnitřní nespokojenost? Nebo se k ní může „proskleničkovat“ i vyrovnaný člověk?

Já myslím, že to jde ruku v ruce, že tam určitě nějaká vnitřní nespokojenost bude. Znám ale vlastně velmi málo lidí, kteří by byli „vyzenovaní“ a žádná situace by je nerozhodila. Ono se v životě může stát cokoli, ať je to nemoc, rozpad manželství nebo ztráta zaměstnání.

Kdy jste si začala uvědomovat, že se vám pití vymyká z rukou?

Já jsem samozřejmě už nějakou dobu tušila, že to není dobré. Ale zlomový byl asi moment, kdy jsem druhý den nemohla přestat. A dávala si toho vyprošťováka ne proto, že bych měla chuť, ale protože už jsem se bála, že mi nebude dobře. A proto jsem v tom alkoholovém opojení zůstávala dva dny, tři dny… Ani tehdy jsem si ale nestoupla před zrcadlo a neřekla si, že mám problém a měla bych s tím něco dělat.

Kdo vám to poprvé řekl do očí?

Určité indicie jsem měla od dcery Moniky, protože ta byla v té době už skoro dospělá, nakonec to ale byla moje sestra. Jednou jsem byla s ní, jejím manželem a známými na večeři, hrozně se opila a udělala ostudu. Dala jsem si jednu skleničku, druhou a pak už jsem to nedokázala zastavit. Druhý den jsem se tak strašně styděla… dodnes si ty pocity pamatuji. A pak mi sestra zavolala a řekla: „Myslím, že máš problém a měla by sis jít s někým promluvit.“ A domluvila mi první schůzku u Apolináře.

Jaká byla vaše reakce?

V téhle fázi už to bylo spíš takové „Uff, konečně mě někdo postrčí“, ale samozřejmě tam byl také obrovský strach a asi i vzdor. Vždyť já jsem přece ta manažerka, co toho spoustu zvládne. Pralo se to ve mně. Nakonec jsem šla do ambulance k panu doktoru Profousovi, on mě poslouchal, pokyvoval a pak řekl: „Vy jste naše.“ Vidím to jako dnes a to je to sedmadvacet let.

Jak tehdy léčba probíhala?

Pan doktor mi navrhl ambulantní léčbu a já každý týden docházela na skupiny. Protože jsem se ale bála, jestli to vydržím, nechala jsem si nasadit antabus (lék, který se používá k léčbě závislosti na alkoholu, pozn. red.). Existují sice tisíce případů, kdy to lidé přepili, ale já jsem se o sebe bála a věděla jsem, že to riskovat nebudu. Jeden zážitek jsem s ním ale přece jen měla. V práci to o mně zezačátku nikdo nevěděl a na jedné ze služebních cest mi kolegové v moment, kdy jsem odešla na toaletu, přilili do pomerančového džusu vodku. Dala jsem si jeden velký lok a za chvíli mi začalo být opravdu hrozně zle, ale tak, že jsem stěží došla na pokoj. To mě jen utvrdilo v tom, že ho chci brát dál, a byla jsem na něm nějaké dva tři roky. Ale příjemné to nebylo – celý den jsem cítila, jako bych dýchala gumu.

Abstinovala jste šest let, ale pak jste se napila znovu.

Jak už to tak bývá, získala jsem pocit, že už jsem v pořádku a že bych si to víno k jídlu dát mohla. Takže jsem si dala sklenku a za dva týdny druhou. A během pár měsíců se to rozjelo tak moc, že jsem skončila v ještě horším stavu než poprvé. Došlo k tomu, že jsem po jednom tahu, který trval asi tři dny, sedla do auta a odjela z Prahy do Písku, kde jsem se chtěla schovat u své sestry. Pod sedačkou jsem ještě měla lahev a než jsem k ní šla, dopila jsem ji a pak se vyspala v autě na parkovišti. Když jsem si uvědomila, co jsem udělala a jak jsem ohrozila nejen sebe, ale i lidi okolo mě, úplně jsem se zděsila a poprosila ji, ať zavolá dceři a řekne jí, ať pro mě přijede a odveze mě na léčbu k Apolináři.

Jaké byly týdny strávené v léčebně?

Fantastické! My jsme měly ještě tu původní Skálovu drsnou léčbu, která byla kombinací pionýráku, vězení i mentoringu. Ale mělo to své důvody i výsledky. Nesměly jsme mít mobily, takže jsme byly první tři týdny opravdu odříznuté od vnějšího světa. Dneska se tomu říká digitální detox. Po třech týdnech jsme mohly mít první návštěvu a až po šesti jsme se dostaly na víkend ven, abychom si vyzkoušely život bez alkoholu za zdmi léčebny.

Jaký tam panoval režim?

Každý den začínal venkovní rozcvičkou, a to za jakéhokoli počasí – protože stejně jste to dělali i s pitím, také jste pili za každého počasí – a poté následovala hygiena, úklid pokoje, snídaně, komunita, pracovní terapie a odpoledne přednášky. Ty mi hrozně moc pomohly v poznání mé nemoci – jsem analytička, miluji vědu a všechno, co si můžu odvodit, a konečně jsem pochopila podstatu závislosti a její principy. Zjistila jsem, že to není o tom, jak jste dobří a o co všechno se zvládnete starat – váš mozek je nemocný, a když mu tu drogu budete dávat, bude opakovaně dělat ty stejné věci.

Co vám pomohlo a pomáhá dále abstinovat?

Určitě komunita abstinentek a pocit, že jsem vždycky měla komu zavolat nebo kam jít. Na opakovací kúry na Albeř jezdím dodneška – setkávám se s lidmi, kteří mluví stejnou řečí, a pojí nás podobné zkušenosti. Důležité je si přitom uvědomit, že to, že začnete abstinovat, ještě neznamená, že bude najednou život růžový. Musíte na sobě pracovat. I když abstinujete, jediný člověk, který to ví stoprocentně, jste vy sama. Vaše okolí si tím jisté být nemůže a slyšelo od vás tisíckrát, že už nikdy, takže si postupně budujete důvěru a spolu s ní i vlastní sebevědomí.

Dnes působíte ve spolku Pavučina, který pomáhá abstinujícím ženám. Kdo všechno se na vás může obrátit?

Ženy, které jsou jakkoli dlouho odléčené, abstinují a chtějí se zapojit do podpůrné komunity, jež jim bude rozumět. Můžou s námi absolvovat různé programy, opakovací kúry a je přitom úplně jedno, z jaké části republiky jsou. Chystáme se začít znovu organizovat i pobyty pro celé rodiny, protože ta většinou trpí spolu se závislými, obzvlášť, když jsou tam i děti. Ženy, které se k nám připojí, přitom za sebou nemusí mít jen závislost na alkoholu nebo drogách. Dnes je spousta lidí závislá také na sociálních sítích, hrách nebo gamblingu. Měli jsme dokonce paní, která byla závislá na televizi. Nemyla se, nejedla a jen se dívala. Až tak daleko to může zajít.

Data říkají, že zhruba milion a půl lidí u nás pije nadměrně. Co je pravdy na tom, že když vydržíte měsíc nepít, nejste závislí?

Vidíte, já dokázala nepít třeba tři měsíce. Otázkou je, jestli je to něco, co vám bytostně chybí. Jestli se nemůžete dočkat, až skončí Suchý únor a vy se prvního března jdete napít, pak můžete mít problém. Alarmující je, když pití dáváte přednost. Když je pro vás prioritou jít na skleničku nebo si ji nalít doma a bez toho nebudete mít hezký večer. Důležité je také pozorovat, jestli se počet těch skleniček po roce nebo dvou nezvyšuje. Protože množství alkoholu, které musíte vypít, abyste se dostali do nálady, se postupně zvyšuje. A v momentě, kdy se to stane, se to přecvakne a pak vám naopak stačí jedna sklenička a jste opilí. A to už je problém.

Co je dnes pro vás tou největší motivací nepít?

Držím se toho, že až mi bude osmdesát, bude maturovat moje vnučka a já si chci, zdravá a se zdravým duchem, zatancovat na jejím plese. Ale také si uvědomuji, jaké benefity to s sebou nese. Když už jste v závislostním chování a pak začnete abstinovat, zjistíte, že vám to přinese neuvěřitelnou svobodu. Když to přijmete jako část sebe a své životní cesty, získáte ohromnou sílu. A mně ji dodává i pocit, že můžu být inspirací pro ostatní. Když poslouchám jejich příběhy, vzpomenu si na dny, kdy jsem jen čekala, až se budu moct napít. Vytáhnout láhev zpoza skříně nebo kabelky a dát si. Jste totální otrok. A do toho se už nikdy v životě nechci dostat.

Život s alkoholikem. Jak poznat, že pije moc, jak pomáhat a kdy už utéct