Markéta Pekarová Adamová: Moje bezdětnost je nedobrovolná. To ale moji hodnotu nesnižuje!

Ten den ji ve svatovítské katedrále čekal ceremoniál, při kterém s dalšími šesti klíčníky odemykala Korunní komoru, aby mohly být vyzvednuty a následně pro veřejnost vystaveny české korunovační klenoty. Předtím ji ale čekal dlouhý pracovní den, v němž si hned ráno udělala čas i na náš rozhovor. I když sraz jsme měli u ní v kanceláři v budově Poslanecké sněmovny, nepovídaly jsme si ani tak o politice, politických programech či vizích, ale spíš o ženách, které se do tohoto světa probojovaly. Proč jich je tak málo, proč by jich mělo být o hodně víc, v čem to mají těžké. A také o tom, jak moc se jí dotkly útoky na její bezdětnost, a co dalšího ji jako ženu v politice fakt štve.

Začínala jste v komunální politice, v roce 2013 jste byla poprvé zvolena poslankyní. Vzpomenete si na své začátky?

V komunální politice jsem se opravdu hodně naučila, byla to nesmírně důležitá škola. Takže Poslanecká sněmovna pro mě pak už nebyla tak velký skok. Svůj věk ani ženství jsem do té doby nikdy jako nevýhodu nevnímala, vlastně musím zpětně přiznat, že to, že jsem žena v politice, jsem jako hendikep začala vnímat až na úplně nejvyšších pozicích. Ale já se naštěstí moc nenechávám odradit tím, co si o mě myslí moje okolí. Navíc když to náhodou přišlo od konkurenta, beru to jako snahu mě zdiskreditovat v rámci politického boje. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde a útočit na to, že jsem žena, je prostě snadné. Kdybych byla muž ve středním věku, říkali by, že nemám zkušenosti z oboru, ale když jsem žena, hodí se říct spíš to. Ale stávalo se to vzácně.

Nicméně jste první žena v čele TOP 09, vlastně jste v současnosti jediná žena v čele parlamentní strany. V politice je prostě o ženy nouze. Vypovídá to podle vás něco o České republice nebo o naší společnosti?

Určitě vypovídá. Rovné podmínky pro ženy a jejich profesní realizaci na papíře sice máme, ale reálně se mnohdy liší. Ještě pořád ve všech možných sférách, ve vedení firem, v politice, v médiích, v byznysu či veřejném sektoru zkrátka muži hrají prim. Ženy se musí velice složitě protloukat, aby se vůbec na tyto pozice dostaly. A můžu už teď s určitou zkušeností i odstupem říct, že musí mnohdy předvést násobně lepší výkon, než by museli na tu samou pozici předvést muži.

Musíme tedy okolí víc přesvědčovat o svých kvalitách?

Přesně tak, musíme mnohem víc přesvědčit okolí, že na to skutečně máme, že to dokážeme a čelíme při tom mnohem většímu množství překážek.

Nepřijde vám děsivé, že tohle říká vrcholná politička v jedenadvacátém století?

Přijde mi to strašné a je mi líto, že to tak je. Na druhou stranu z perspektivy toho, že teprve před 105 lety jsme u nás získaly volební právo, že třeba ve Švýcarsku ho ženy získaly až v sedmdesátých letech, je asi otázkou osobního hodnocení, jestli to tempo je pomalé nebo rychlé. Já bych si ho ale představovala určitě rychlejší.

Tak jako všechno, i být ženou v politice má jistě své výhody a nevýhody, předpokládám…

Já jsem třeba jako výhodu vždycky vnímala paradoxně právě to, že je nás tady tak málo. Vlastně vám to dává příležitost být zapamatovatelnější a unikátnější. Přece jenom v té šedi obleků s kravatami máte příležitost snáz vyniknout. Ale výhod by se našlo i víc. Myslím, že ženy se dokážou víc soustředit na to podstatné v práci, kterou dělají, jsou nesmírně houževnaté a mají opravdu schopnost dělat víc věcí zároveň, nebo tedy většina z nás to dokáže.

A ty nevýhody?

Stále čelíme obrovskému množství stereotypů. Stále se nás žen ptají, jak to děláme, abychom skloubily všechny své životní role. Otázky, které muži nedostávají nikdy, my dostáváme zcela běžně. Navíc po mně velmi často média chtěla, abych hovořila za všechny ženy. I to je přece strašně nefér. Odkdy hovoří muž za všechny muže? Nikdy. I my ženy máme rozdílné postoje, rozdílné zájmy a není možné, aby jedna z nás hovořila za všechny ostatní. A další věc, která mě v poslední době hodně irituje, je, že se po nás ženách chce, abychom politiku kultivovaly. Proč se to chce po nás a ne po mužích? Proč se očekává od většího zastoupení žen v politice, že bude díky tomu politika kultivovanější? Proč se dává na bedra žen kultivace celého prostoru? Proč se nikdo nepozastavuje nad tím, že jsou na ženy kladeny zase vyšší nároky než na muže?

Na druhou stranu, když si vybavím nedávný případ, kdy se u jednacího pultíku hádali Andrej Babiš a Tomio Okamura o to, který z nich bude hovořit jako první, přitom ani jeden z nich na to neměl právo… Byla jste ze své pozice nucena je kultivovat.

To ano. Ale víte, takhle se hádat a hašteřit by jistě zvládly i ženy. Domnívám se, že muži si právě proto, že jsem žena, myslí, že si ke mně mohou dovolit víc. Takže kdyby tu schůzi řídil třeba pan místopředseda Bartošek, ne já, tak by ta hádka ustala rychleji. Protože jejich působení v Poslanecké sněmovně hodně ovlivňuje, jak to pak prodají svému fanouškovskému publiku. A že to nandali Pekarové, nenechali se snadno utnout ženskou, se jim prostě opět hodí.

Mně tedy přijde víc chlapské, když to chlap nandá chlapovi, ne ženské…

Vám ano. Ale bohužel jsou mezi námi i šovinisti, někteří to ani neskrývají, a na jim podobné to samozřejmě funguje. Obzvlášť, když to pak podají tak, že co já je co měla okřikovat, že jsem porušila zákon, zmanipulovala pořadí přihlášek a podobně. A že to není pravda, už je pak jedno, už to takhle prezentovali. Bezostyšně lžou, dělají to vědomě, je to standardní nástroj jejich politiky. Když to dělají v takovýchto maličkostech, proč by to pak nebyli schopni dělat i v mnohem zásadnějších věcech?

O tom, že je v politice, ale třeba i v byznysu či veřejné správě, potřeba víc žen, se mluví často. Proč nás tam je podle vás potřeba?

Protože nás je ve společnosti asi padesát nebo 51 procent, takže bychom měly mít dostatečné zastoupení, které je tomu adekvátní. Protože ženský pohled na řadu věcí může být odlišný od toho mužského. Ne samozřejmě vždy, je mnoho témat, v nichž se muži a ženy shodnou, ale jsou i ta, kde to vidíme jinak. A pak ženy přináší nejen jiný pohled na věc, ale nabízí i jiná řešení, postupy a priority.

Na druhou stranu, řekla jste, že ženy to mají v politice mnohem těžší, musí víc dokazovat svoje schopnosti, čelí stereotypům, bojují se šovinisty. Proč bych vlastně jako žena měla do takto nepřátelského prostředí chtít vstoupit?

Já do toho šla proto, že jsem nikdy neuměla stát stranou a jenom koukat, jak se věci dějí. Vždycky jsem se chtěla podílet na řešení, zajímalo mě, jak věci vznikají. Ale každý to má jinak a důvodů pro vstup do politiky a veřejného dění mohou být stovky. Pokud to není na hraně legality, tedy chci krást nebo nechat se zkorumpovat, je každá motivace legitimní. Třeba i touha po moci, protože bez ní často nejdou prosadit potřebné změny. Kdo má touhu po moci silně vyvinutou, tomu se daří většinou v politice lépe. Mohu říct, že zvenčí politické prostředí vypadá mnohem hůř než ve skutečnosti. Politika není tak zkažená, jak se obecně tvrdí. Narazíte tu na celou řadu velmi schopných, slušných, poctivých lidí, a je jich naprostá většina. Takže bych ráda motivovala ženy, aby se neobávaly do toho prostředí vstoupit, aby se zbavily některých iluzí, ale zároveň si zachovaly ideály. A jestli chtějí něčemu konkrétnímu pomoci, tak je to vlastně ideální prostředí, kde se mohou realizovat.

Je určitě potřeba počítat s nejrůznějšími útoky a urážkami od politických odpůrců. Tomu čelí politici i političky, ale já mám pocit, že na ženy jsou útoky mnohem osobnější, opět cílí spíš na jejich ženství než na práci. Je to tak?

Ano. Je to dokonce prokázaný jev. Vědci jasně popsali, že útoky na ženu jsou často v úplně jiné rovině než kritika mířená na muže. Vůči ženám jsou urážky mnohem osobnější, sexualizované, zaměřené na jejich vzhled, nikoli na jejich práci či činy.

Přitom přeci nepotřebuji krásnou političku, ale chytrou, schopnou, prosazující věci, s nimiž souzním…

Ono to bohužel jasně vypovídá o tom, jaká očekávání má stále většinová společnost od žen. Primárně se prostě řeší, jak vypadá, až pak v mnohem hlubší vrstvě, co si myslí, jaká je, jaké má ambice a podobně. Ale já se jednoduše držím toho, že není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem. A tak to není jen v politice, ale v podstatě kdekoli, v jakékoli práci i životě obecně. Není samozřejmě nic příjemného o sobě číst vulgární věci, ale proto to radši ani nedělám.

Říkáte, že se negativním reakcím snažíte vyhýbat, ale úplně odfiltrovat je asi nelze. Je třeba něco, co vás doopravdy zamrzelo? A je jedno, zda od voliče, politického odpůrce, nebo třeba od kolegy.

Určitě se mě velmi dotklo, jak Tomio Okamura zpochybňoval můj výrok o potřebě šetřit energiemi tím, že když nemám děti, nemohu rozumět tomu, jak lidé a matky žijí, jaké to je být matkou a podobně. Že zašel do téhle velmi intimní a osobní zóny, mě opravdu popudilo. Nenapadlo mě, že by něco takového mohl někdo použít jako argument. Je to vlastně hrozně nefér, a nejen kvůli mně, ale kvůli všem bezdětným ženám. Protože je tady přece spousta žen, které by chtěly mít děti, ale nemohou. I moje bezdětnost je mimochodem nedobrovolná. Ale moji hodnotu či hodnotu jiných bezdětných žen to přeci nesnižuje. Tohle do argumentace prostě nepatří, a je na místě se proti tomu ohradit a říct, že jde o mimořádnou bezcitnost a já to klidně řeknu zcela na rovinu, o mimořádnou sviňárnu. Protože pokud někdo nemá děti, ať už to bylo, či nebylo jeho dobrovolné rozhodnutí, nikomu do toho nic není.

Možná už jen to, že tady vysvětlujete, proč nemáte děti, je za čarou.

Je strašné, že se tím vůbec musíme zabývat. Ale já se snažím na všem vždy hledat nějaká pozitiva a tady mi přijde skvělé, že spousta lidí to vidí podobně, ozvali se, že to bylo za hranou, zastali se nejen mě, ale vlastně všech žen. Takže je super, že i když se Tomio Okamura nebo kdokoli jiný chová jako hulvát, nenecháme si to líbit. Ať už jako ženy, nebo jako společnost tomu vystavíme stopku, řekneme nahlas, že takhle ne.

A ještě něco jiného se vás opravdu dotklo?

Další podobný příběh jsem zažila, když jsem oznámila, že nebudu kandidovat ze zdravotních důvodů a jeden z prvních, kdo se ozval, byla Kateřina Konečná se svým hodnocením, že odkdy je ztráta svědomí zdravotní důvod.

Když ale budeme fér, Kateřina Konečná se poměrně rychle omluvila, což, předpokládám, Tomio Okamura neudělal.

Ne, pan Okamura se neomluvil. Byla bych moc ráda, kdyby toho byl schopen, ale bohužel není. Každopádně paní Konečná svůj příspěvek rychle stáhla, opravdu se omluvila, dokonce mi poslala květinu s osobním vzkazem. A zase je to vlastně pozitivní zpráva o stavu naší společnosti, protože lidé se opět ozvali, míra reakcí na její příspěvek byla silná, hodně lidí dalo jasně najevo, že tohle je už také za hranou. Ona si to uvědomila, přiznala si, že přestřelila, a dost možná už díky tomu něco podobného příště neudělá. A možná to odradilo i další, kteří by bývali třeba šli v jejích stopách a psali podobné reakce.

Z vašich nejrůznějších vyjádření vyplývá, že se práce ve vrcholné politice velmi těžko kombinuje s osobním životem, péčí o sebe sama a podobně. Jak se to dařilo, či nedařilo vám?

Jako ve všem jsem se postupem času učila, jak se v téhle oblasti zdokonalit, jak to zvládat lépe. Takže v počátcích jsem měla až sklony k workoholismu a nedokázala jsem delegovat na ostatní, byla jsem zbytečně perfekcionistická, což je moje nastavení. Časem jsem si ale uvědomila, že by to byla moje zhouba. A začala jsem víc delegovat, víc důvěřovat svým lidem, svému týmu, který jsem si vybudovala.

A kdy přišel ten okamžik, že jste si řekla, takhle ne, to dlouho nevydržím?

To nebyl jeden okamžik, ale dlouhodobější proces. A samozřejmě je to taky otázka toho, že mám své priority. Mojí hlavní prioritou je rodina, manžel a moje zdraví. Pro mě bylo nesmírně důležité uchovat si čas, který trávíme spolu. Viděla jsem tady kolem sebe příliš mnoho rozpadlých vztahů jenom proto, že dotyčný, který se věnuje politice, nebyl schopen si správně nastavit hranice. Anebo měl hodnotový žebříček nastavený jinak, třeba pro něj práce byla opravdu důležitější. U mě to tak ale není, pro mě je zásadní být tady i pro manžela, pro sebe a mít vlastně prostor pro realizaci našich dalších aktivit. Takže jsem se to naučila. A i když jsem třetí nejvyšší ústavní činitel, umím vypnout telefon na noc, vím, že svět se beze mě v tu chvíli jistě obejde, že je možné nastavit hranice tak, že prostě večery od nějaké chvíle a víkendy, byť třeba ne všechny, budou opravdu volné.

Přesto jste ohlásila odchod z politiky ze zdravotních důvodů. Změnila jste údajně svou životosprávu, takže se dá odvodit, že i přes to, že si nastavujete hranice, času na sebe sama jste měla i tak málo.

To je dobrá otázka, ale abych vám na ni úplně přesně odpověděla, musela bych prozradit zdravotní důvod, který mě k rozhodnutí vedl. A ten chci zveřejnit opravdu až poté, co z politiky odejdu. Ale i když si stanovíte hranice, třeba teď v době kampaně je to opravdu práce od rána do noci, nelze si stoprocentně hlídat vše, co je potřeba. Já si třeba hodně hlídám jídelníček, velmi si hlídám spánek a snažím se zbavit chronického stresu, který s vypětím, co tady zažívám, logicky souvisí. Relativně se mi to daří, řekla bych. Opravdu jsem se rozhodla, že je mi zdraví přednější. Ale umím si představit, že potíže, které mě k mému rozhodnutí přivedly, by pro někoho jiného až tak alarmující nebyly. Že jiní by čekali na mnohem horší a závažnější choroby. Já nikde nezkolabovala, nedostala jsem infarkt. Zároveň z reakcí lidí je zřejmé, že to by bylo pro mnohé evidentně pochopitelnější.

Myslíte, že podle mnohých vypadáte moc zdravě na to, abyste mohla skončit s politikou?

Vlastně ano, lidé těžko věří, že někdo, kdo na nemoc nevypadá, se nemocně cítí. Ale jde přeci o to, jak se cítím já, ne jak si myslí okolí, že bych se měla cítit. Kdybych řekla, že jsem vyhořela, tak by to možná i chápali, ale moje zdravotní problémy souvisely s jinou mojí léčbou, a já to ozřejmím po svém odchodu a třeba i v rozhovorové knize, kterou vydám s Terezou Šídlovou na konci října.

Váš odchod z politiky se blíží a mě napadá, jestli si to vlastně zase někdo nemůže vysvětlovat jako další důkaz toho, že na to ženy jednoduše nemají, že to dlouhodobě neustojí a podobně.

Ať si lidé sami rozhodnou, jestli je 12 let v Poslanecké sněmovně moc, nebo málo. Jestli je šest let ve vrcholném vedení strany dost, nebo ne. V čele TOP 09 jsem 10 let a z toho 6 let její předsedkyní. Je to málo, nebo moc? Záleží na úhlu pohledu. Neodcházím po jednom volebním období, takže myslím, že nedokazuji, že se to nedá ustát.

A co váš manžel? Těší se, že až skutečně z politiky odejdete, budete mít víc času, a také víc soukromí?

Můj manžel je úžasný v tom, že mě podporuje ve všech mých rozhodnutích. Já je s ním samozřejmě vždycky konzultuji, ale vím, že by akceptoval i to, kdybych se rozhodla zůstat. Každopádně mě podpořil v mém rozhodnutí z vrcholné politiky odejít. Je prostě výjimečně empatický vůči mým představám o budoucnosti, soucítí, když se mi v práci děje něco zlého, ale zároveň mě v tu chvíli povzbuzuje a je mi oporou. Mám nesmírné štěstí, že to tak je, protože si neumím představit, že bych si musela vše obhajovat ještě doma. Že bych si svůj prostor musela lidově řečeno vyboxovávat nejen v té veřejné sféře v práci, ale navíc ještě i doma. Pak bych na to vlastně byla sama, proti všemu a všem. Já na to sama ale nejsem. A můj muž skvěle zvládá, když jsem politicky aktivní, i když nebudu.

A kdybyste měla na závěr bilancovat, můžete říct, co vám politika dala, a co naopak vzala?

Dala mi zkušenosti, které se nedají jen tak běžně získat, dala mi nesmírný rozhled v mnoha oblastech, víc sebevědomí a také spoustu zajímavých kontaktů. Ta práce byla a je nesmírně pestrá a vzrušující. Ale určitě mi vzala soukromí, a to poměrně hodně. Z holky ze Svitav jsem se stala třetí nejvyšší ústavní činitelkou, prostě mě zná téměř každý v naší zemi. Já to beru jako nedílnou součást své práce, nestěžuji si, chápu to, ale veřejná známost soukromí ovlivňuje ne vždy příjemně.

Nejen v politice chybí ženy. Proč v IT oborech nepracuje více žen? Je potřeba bořit stereotypy, říká Klára Šimáčková Laurenčíková