Živá noční můra: Zažili jste spánkovou paralýzu?

První setkání s poruchou zvanou spánková paralýza naši čtenářku Hanku pořádně vyděsilo: „Otevřela jsem oči s myšlenkou, že musím vstávat do práce. Zjistila jsem ale, že nemůžu hýbat rukama ani nohama! Zmocnil se mě panický strach. Snažila jsem se dosáhnout na telefon na nočním stolku a zavolat příteli, že se mi asi něco stalo, ale nezvedla jsem ruku ani o pár centimetrů. Pak začaly halucinace – viděla jsem, jak se něco hýbe v záclonách nebo leze po mém županu na věšáku. Nejhorší chvíle přišla, když jsem v zamčeném bytě uslyšela kroky. Věděla jsem, že je přítel v práci, a málem se zbláznila strachy.“

Hanku z podivné strnulosti vysvobodilo až zazvonění budíku. Teprve teď se probudila doopravdy, nemohla se ale zbavit pocitu, že nešlo o normální sen. „Všimla jsem si, že všechno v pokoji je tak, jak jsem to v onom stavu viděla, včetně pyžama, které ráno přítel přehodil přes židli,“ vypráví.

Spánkovou paralýzu (někdy také nazývanou spánková obrna) znají lidé odjakživa, většinou ji ale připisovali nadpřirozeným bytostem. V pověstech nejrůznějších kultur lze najít příšery, které sedají spícím lidem na záda nebo na hrudník a snaží se je udusit. Ozvuky těchto nepříjemných zážitků bychom našli i v obrazech Franciska Goyi nebo Hieronyma Bosche.

Dnes už mají vědci celkem jasno v tom, jak tato porucha vzniká. Během REM fáze spánku, kterou doprovázejí sny, nastává atonie (ztráta napětí svalů) přirozeně – je to ochrana proti tomu, aby se pohyby, které děláte ve snu, přenášely na vaše skutečné tělo. Pokud se ale v této fázi částečně probudíte, mozek se domnívá, že stále spíte – a tělo zůstává nehybné.

Protože nejde o plné probuzení, mohou se objevit i halucinace. „Většinou se jedná o nepříjemné představy zrakové – zrůdy, zloději, mrtví příbuzní –, sluchové – hluk za dveřmi, kroky – nebo dotykové,“ uvádí psycholožka Alena Plháková.

Podle profesorky Plhákové zažil spánkovou obrnu aspoň jednou v životě každý třetí člověk a u 5–6 procent se vyskytuje opakovaně, nejčastěji ve věku mezi 20 a 40 lety. Potom většinou spontánně vymizí. To je dobrá zpráva, protože lékaři s ní mnoho dělat nemohou. Obvyklým doporučením bývá úprava životního stylu – za rizikové faktory se totiž považuje nedostatek spánku, nadměrná únava, nepravidelný denní rytmus nebo dlouhodobý stres.

Pokud nic z toho nepomáhá, je možné vyzkoušet medikaci, ani ta ale není zárukou úspěchu. „Někdy pomůžou antidepresiva, která tlumí REM spánek. Je také možné instruovat partnera, aby při určitých známkách neklidu postiženého probudil. K paralýze totiž dochází při usínání nebo při probouzení,“ říká MUDr. Miroslav Moráň, vedoucí lékař Centra pro diagnostiku a léčbu poruch spánku a bdění při Neurologické klinice FN Brno-Bohunice.

Z čistě zdravotního hlediska je spánková paralýza neškodná. Pokud takový stav zažíváte poprvé, nejspíš vás pořádně vyděsí. Při dalším opakování už ale budete vědět, o co jde. Odborníci doporučují nepokoušet se v panice hýbat nohama nebo rukama, které bývají zcela ochromené, ale zakroutit spíš očima nebo svaly tváře. Zachovejte klid a prostě počkejte, až paralýza sama pomine.

Zažili jste něco podobného? Nic moc zážitek, viďte. Napište nám o tom!